Veřejné školy jako McDonald, aneb hurá k šedivému průměru

Asi každý, kdo si občas zašel na "pravého" hamburgera, ví, že s velkou jistotou dostane totéž, ať si na něj zajde v Praze, Brně, Ostravě či kdekoli jinde.

Pokud jde o hamburgery, považuji to za naprosto správné a logické, ne tak ovšem, pokud jde o náš vzdělávací systém. Lidé jsou přece různí, někteří nadprůměrně inteligentní, jiní "procházejí s odřenýma ušima", někteří jsou společenští a usměvaví, jiní spíše zamračení a samotářští, někomu jde spíše matematika/fyzika, někdo je dobrý na jazyky, někdo na muziku a jiný na sport. Může se nám to nelíbit, můžeme si říkat, jaká je ta příroda "diskriminační" a "pravicová", že nás nestvořila všechny jako "naklonované" z jedné předlohy, a snažit se dělat vše proto (ve stylu - poručíme větru, dešti), abychom tyto rozdíly všemožně stírali.
Když si shrneme všemožné "nápady" za posledních více jak deset let, jak "zreformovat" naše školství, je jasně viditelné, že většina z nich směřuje právě ke stírání rozdílů - ať dáte své dítě na školu ve své čtvrti či třeba ve své vísce nebo o pár kilometrů dál, snaha "reformátorů" je, aby vaše dítě dostalo "tentýž hamburger", myšleno totéž penzum vzdělání, totožně náročnou výuku, aby dělalo stejné přijímačky a skládalo totožnou (státní) maturitní zkoušku. Podobně je tomu s tzv. inkluzí - přehlíží se individuální zjm. psychologické odlišnosti i mezi různými hendikepovanými dětmi, vytvářejí se "černobílé" postoje, ať už pro či proti inkluzi, ale to hlavní se opomíjí, že ať si radikální rovnostáři myslí a říkají cokoli, lidé jsou si (a měli by si být) rovni, ale nejsou, nebyli a nikdy nebudou stejní, jejich potřeby, inteligence, empatičnost, vzhled a povaha bude vždy nestejná.
Proto považuji za žádoucí, aby i veřejné školy byly různorodé, aby si rodič mohl vybrat tu nejvhodnější školu splňující individuální potřeby svého dítěte - náročnější školy a gymnázia pro zvlášť nadané děti, méně náročné školy pro ty, kteří nedostali do vínku vysoké IQ, ale mají třeba jiné nadprůměrně vyvinuté stránky, vysoce specializované odborné či umělecké střední školy tak, aby např. absolvent konzervatoře nemusel povinně maturovat z matematiky (a to jsem sám prošel na VŠ mnoha matematickými předměty i bez maturity z tohoto předmětu), tzv. lesní školky či Waldorfské školy, rovněž nemohu opomenout domácí vzdělávání na prvním i druhém stupni ZŠ.
To jde samozřejmě proti tlaku některých politiků proti rodičům, kteří své děti neposílají automaticky do nejbližší (spádové) školy, ale snaží se svým dětem vybrat školu, která by jim (jako individuálním bytostem s individuálními přednostmi i nedostatky) poskytla to nejlepší možné vzdělání a v níž by se (i po stránce třídních kolektivů) cítily dobře.
Já naopak těmto zodpovědným rodičům, snažícím se svým dětem dát to nejlepší, držím palce a pevně doufám, že naše i evropské elity, notně "infikované" tzv. Frankfurtskou školou a pseudoteoriemi z ní vzešlými, že slétnou z "nebeských výšin" na pevnou zem a začnou naše školství modernizovat v zájmu našich školáků, nikoli vzájmu nějakých ideologických pouček, načtených v publikacích všemožných post-moderních pseudoodborníků na "pedagogiku pro 21. století".