Tak jsem se dočetl, že Rakousko přišlo o premiéra

Také jsem se dočetl, že rezignace rakouského spolkového kancléře souvisí se zásadní krizí v rakouské SocDem a že jde o imigraci a o otázku případné spolupráce s rakouskými Svobodnými.

Cituji:

Rozkol a krize v rakouské sociální demokracii

Faymann odstoupil v reakci na poměrně zdlouhavou krizi ve straně, kterou rakouský politolog Reinhard Heinisch z univerzity v Salcburku 

popisuje jako nejhorší krizi strany od druhé světové války. Strana se štěpí podél dvou problémů nebo otázek. První z nich je problém spolupráce nebo nespolupráce

s populistickou stranou Svobodní. V rakouské sociální demokracii je část, která s nimi politickou spolupráci neodmítá, zatímco ta druhá je striktně proti.

Druhým problémem je – docela nepřekvapivě – problém uprchlíků a jejich přijímání. Ani tady není strana jednotná a ve straně je tábor, který otevřenou azylovou

politiku po vzoru Německa kritizuje a odmítá. Odstupujícímu předsedovi Faymannovi se tyto stále hlubší frakční rozkoly nepodařilo překlenout.

Zdroj:

http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Totalni-zmena-Uprchlici-pohrbili-kanclere-Rakouska-a-u-nasich-sousedu-rozhodne-nezustane-jen-u-toho-434935

V tom případě držím palce té frakci sociálních demokratů (ne jen v Rakousku), která odmítá „vítací“ přístup v otázce masové nelegální migrace, a rovněž těm sociálním demokratům, kteří se nebrání spolupráci s realistickými politickými uskupeními, jimž zůstal pud sebezáchovy a „merkelismus“ nahlas a nepokrytě odmítají. To je jediná šance, jak zachránit tradiční evropskou sociální demokracii, podporovat takové politiky v SocDem stranách, kteří mají smysl pro realitu, pevně stojí nohama na zemi a nesnaží se lidem vnucovat naivistické utopie ve stylu, že lidi z nekompatibilních kultur lze narychlo integrovat pomocí kurzů sexuální výchovy – ve stylu upgrade např. Windows 7 na Windows 10.

Z historie Evropy víme, že i modernizace naší anticko-křesťanské civilizace trvala několik století, je tedy velmi naivní si myslet, že např. lidé z afghánského venkova se integrují v řádu několika let, to je z říše pohádek, do politiky ovšem pohádky nepatří, politik musí být realista a pragmatik, který ví, co lze, co nelze, co si voliči přejí, co si nepřejí, a že lidi nejsou „plastelína“, kterou mohou „integrovat“ škrtnutím pera, jak je napadne, určovat jim, zda budou více Evropany, Čechy, Rakušany, Varšavany či třeba Bavoráky. To by měli přenechat samotným občanům té které země, města, regionu či Evropské unie, neboť patriotizmus, ať už národní, lokální či třeba „světoobčanský“ musí vycházet z dobrovolného rozhodnutí daného konkrétního člověka, z jeho vnitřního cítění a tyto věci se mění v řádu stovek let, nikoli v řádu pěti či deseti let, jak si představují někteří pseudointelektuálové, kteří se snad domnívají, že mohou z lidí udělat „eurovlastence“ bez toho, aniž by všichni Evropané uměli mimo svou mateřštinu jeden ústřední jazyk, a mohli si tak poslechnout celoevropské rádio, přečíst celoevropský deník nebo se dívat na celoevropskou televizi, přičemž by rozuměli textu, jako by byl v jejich rodné řeči. A i pak by to byl běh na velmi dlouhou trať.

Jenže tyto pseudoelity si myslí, že stačí různými nesmyslnými nařízeními rozložit tradiční hodnoty, národní a náboženské/ateistické cítění, morální hodnoty…, a že potom jako fénix z popela povstane nový, ideální a nekompromisně multikulturní „euročlověk“. A politici, kteří těmto snílkům naslouchají, dávno zapomněli, že nejsou placeni za to, aby lidi přetvářeli jako plastelínu, ale aby lidem sloužili, aby zastupovali ty, kteří si je zvolili, a hlavně, aby plnili sliby, které voličům před volbami dali. A když jim to někdo připomene, místo hledání vlastních chyb ho šmahem ocejchují jako „populistu“ či „buranokrata“.

Tak věřme, že už bude konec s nesmyslnými utopiemi a že tradiční levice ne jen v Rakousku zase začne zastupovat zájmy obyčejných lidí ve vlastních zemích, nikoli zájmy někoho úplně jiného.