Slavík – svoboda umění zatím odolává

Jak již vidno, pořadatelé Zlatého slavíka se nenechali po loňských štvanicích proti svobodě projevu zastrašit, naopak se ukázal pravý opak, a to je dobře!

Osobně odmítám posuzovat kapelu Ortel, o niž tady jde, tenhle žánr není „můj šálek kávy“, pustil jsem si některé jejich písničky spíš jen tak pro zajímavost. Znovu říkám – pokud má někdo pocit, že ta či ona kapela nějak svými texty porušila zákon, může podat trestní oznámení a je to plně v souladu s principy demokracie, svobody a vlády práva, potom rozhodnou nezávislé soudy, zda byla pravidla porušena či nikoli. Ovšem zpochybňovat regulérní výsledky soutěže, pokud se mezi tři nejlepší dostane někdo, koho „nemusím“, to je velmi nebezpečný precedent.

Již staří Římané měli přísloví „Lex dura, set lex“ (volně přeloženo – tvrdý zákon, ale zákon), tj. pravidla je třeba dodržovat, jsou-li špatná, nedokonalá, či naopak příliš benevolentní, o tom možno svobodně diskutovat a případně tato pravidla změnit, opravit či vytvořit úplně nová. Ovšem tady se poslední dobou děje něco úplně jiného – vytváří se nebezpečný precedent, že ve jménu jakýchsi samozvaných „vyšších principů“ je téměř všechno dovoleno, ať už jde o kádrování Ortelu, tolerance k vandalům, kteří narušují jeho koncerty, nebo zbabělost/neochota vymoci právo např. v kauze žižkovské Kliniky. Toto nás posouvá kamsi do dob divokého západu, kdy se „pravda“ řešila pěstmi, případně pistolemi. Pak bude jen otázkou času, kdy se tímto „jánošíkovským principem“ začne inspirovat i „druhá strana“, začneme se tu mlátit podle toho, jaký máme postoj k Zemanovi, islámu, migraci, Ortelu, Kolerovi, Nohavicovi, Žižkové, Dusilové a nevím komu ještě. A kdy začneme, viz loňská stížnost na Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, kádrovat konkrétní lidi, zda mohou či nemohou vystupovat ve „velkých“ médiích, bez ohledu na to, jestli tam chtějí skutečně dejme tomu šířit nenávist, nebo zazpívat třeba Pec nám spadla. Podobně se ale přece choval normalizační režim vůči skupině Plastic people, nebo třeba k Waldemaru Matuškovi po jeho emigraci do USA – prostě „nepohodlné“ umělce „vyškrtnout“, při čemž nikoho nezajímal obsah dotyčných písní, básní, knih či filmů, ale výlučně osoby, ať už autoři či interpreti a jejich postoj k režimu.

Jen ke srovnání Ortelu a Plastic people, které už se objevovalo loni: mnoho odpůrců tvrdilo, že tyto dvě kapely nelze srovnávat, protože umělecký výkon Ortelu, i po hudební stránce, je prý velmi slabý, což nemíním jako laik hodnotit. Ovšem pokud si poslechnete pár písní Ortelu a pár písní Plastic people – doporučuji původní nahrávky z doby jejich pronásledování (1969-1989), pak možná dospějete k tomu, že „všechno je relativní“. A to mám Plastiky rád, zjm. Jejich počáteční tvorbu. Mimochodem, na postesknutí T. Ortela, že se jejich písně nehrají v rádiích, bych jej rád uklidnil tím, že ani Plastici se nehrají v rádiích, tedy myšleno v těch mainstreamových – internet je „jiná káva“, mnohem svobodnější. Jenže v obou případech – Ortel i Plastic people – nejde o to, že by jejich umělecké kvality byly srovnatelné s lidmi typu Karel Gott, když to trochu přeženu…, ale jde tam v první řadě o protest proti současným pseudoelitám a samozvaným „převychovatelům“, podobně jako tomu bylo svého času v soutěži Bratislavská lyra z roku 1969, kde se uplatnilo mnoho písní tak či onak kritizující sovětskou okupaci a nastupující „utahování šroubů“, kterému se tehdy říkalo „normalizace“. Snažil jsem se dohledat nějaký solidní článek o Bratislavské lyře 1969, ovšem těžce jsem pohořel, pouze samé články o jakémsi CD s výběrem písní z této soutěže, ovšem těch „politických“ je tam poskrovnu, asi normalizace tak úplně neskončila. Nenašel jsem ani zmínku o písni Taiga blues od M. Kubišové či Musím dál zpívat od Waldemara Matušky.

Poučení na závěr – když se jako obyčejní lidé nevzdáme, když se probereme z letargie a začneme se konečně „hlásit o slovo“, je šance dosáhnout mnoha úspěchů, tak to tedy nevzdávejme!