Samostatný život kontra ústavní péče

Před chvílí jsem v jedné facebookové skupině pro hendikepované na toto téma narazil, konkrétně šlo o dotaz na výhody samostatného života hendikepovaných ve srovnání s životem v ústavu.

Dovolil bych si zde proto uveřejnit dva své nejpodstatnější komentáře v dotyčném diskuzním vláknu, jen s mírnými úpravami, pro lepší pochopení kontextu a ochranu soukromí:
 

Předpokládám, že jde více méně o to, jak motivovat klienty ústavů, aby se osamostatnili. Jsou lidi (jak jsem psal [v jednom z předchozích článků]), kteří jsou zdatní a nebojí se riskovat, ale ti většinou nejsou v ústavech, a když ano, stačí je maličko motivovat právě onou větší svobodou a nezávislostí (podle toho, co je zajímá).
[Odkaz na zmiňovaný článek]
http://adammikulasek.blog.idnes.cz/c/492018/i-mene-psychicky-zdatni-zdravotne-postizeni-si-zaslouzi-solidaritu.htmlPokud jde ale o ty méně odvážné hendikepované, jichž se zastávám především, tak těm nebude stačit říct seznam všech výhod, ale řešit věci jinou cestou, než je šoková terapie, tj. ústavy by měly dle svých možností podporovat kontakt svých klientů s vnějším světem, ale bez toho, aby je k něčemu tlačili. Jak psala ***, jsou i nevýhody, a pokud má bázlivější klient ústavu získat motivaci k samostatnému životu, musí se napřed většina těch nevýhod individuálně odstranit. Příklad: člověk, na nějž se vykašlala rodina, skončil v ústavu a nemá příliš přátel mimo ústav. Dát mu přístup k netu, naučit jej s ním zacházet a vysvětlit mu, jaké možnosti skýtá v otázce navazování vztahů, třeba na základě společných zájmů. Takto si může postupně vybudovat určité zázemí i ve "vnějším světě", kámoši ho občas z toho ústavu "vytáhnou"..., a tak může postupně získávat motivaci k tomu, aby se jim vyrovnal a získal stejnou nezávislost jako oni, tj. začne sám chtít se osamostatnit. A ještě jsem zapomněl - musí ho v tom ústavu naučit, jak správně komunikovat se zdravými lidmi, aby nedocházelo k různým nedorozuměním a nepochopením, které mohou způsobovat, že dotyčnému rapidně spadne šance, že bude ostatními (mimo ústav) dobře přijímán. Já jsem nikdy v ústavu nebyl, ale zažil jsem si ten pocit být outsiderem, když jsem po základní speciální škole nastoupil na běžné gymnázium, vím co znamená být jeden slepec ve třídě, kde všichni ostatní jsou bez jakéhokoli vážnějšího hendikepu. Někdo to zvládá líp, někdo hůř, je to hodně o povaze, psychologii, strachu/odvaze, komunikačních schopnostech, atd.
Takže motivovat někoho, aby šel bydlet někam sám mezi čtyři holé zdi, jsa odkázaný jen na pomoc různých institucí, do toho bych nešel, pokud bych nebyl přesvědčen, že dotyčný klient na to má a nenadělá to víc škody než užitku. jakmile nějaké přátele získá, už je to lepší. On je často podobný problém i u dost mladých dospělých, kteří opustí dětský domov. A u člověka s hendikepem je to o to horší.
Pokračování v dalším komentu...

Výhody samostatného života a jejich úskalí
1. Můžu vstávat, kdy chci. Ale umím si uvařit čaj?
2. Můžu obědvat, kdy chci. Ale když neumím vařit a musel bych si nechat obědy vozit, jako samostatně bydlící inv. důchodce bez zaměstnání, budu na to mít?
3. Můžu chodit, kam chci a kdy chci. Ale s kým? Kolik mě bude stát placený průvodce, nemám-li kamarády?
4. Můžu se jít "ožrat" a nemusím řešit, že mě opilého nepustí zpět. Ale komu by se samotnému chtělo do hospody, zvlášť když má hendikep a hůř se mu navazuje komunikace?
5. Můžu mít návštěvy opačného pohlaví, ale otázka je, jestli nějaká taková návštěva přijde.
6. Budu ve svém, kde mě nikdo nebude omezovat. Ale budu mít na nájem, jídlo a sociální péči dohromady, pokud mi část té péče nezajistí z dobré vůle rodina, přátelé či známí?
7. Tak už zbývá jen internet nebo TV, případně čtení knížek nebo poslouchání muziky. Ale to částečně lze i v ústavu, pokud chci větší "komfort", musím za to zaplatit, ať už penězi nebo obrovským úsilím, pokud jsem sám, pokud naopak mám přátele, kteří pomohou, je to hned jednodušší a veselejší.
A jsem zase zpět - zapracovat na lepší podpoře hendikepovaných najít si přátele mezi zdravými lidmi. To by měl být základ. Teoreticky se dá motivovat i různými zájmy, které v ústavu nemůže praktikovat, ale zase většinou bude potřebovat, aby v tom nebyl sám, až na nějaké ty výjimky.
Jiná situace je, pokud jsou možnosti si přímo v ústavu najít partnera/partnerku, ve dvou se to lépe táhne a úměrně tomu roste i motivace, aby se takovýto pár osamostatnil, tam už těch
výhod přibude - ze dvou důchodů se dá víc zaplatit, už nebudou osamělí a když se jednomu začne stýskat po ústavu a padne na něj tíha všedního dne, jeho protějšek ho z toho může dostat. Takže vztahy, vztahy a dotřetice vztahy. Bez toho je to mnohem mnohem horší.