Rada dohlížitelů

Aneb my se jezdíme do Teheránu učit, jak vám, "zaprděným čecháčkům" jakékoli národnosti, zakroutiti krk. A s vámi také demokracii, tedy té skutečné.

Nechci se tu dlouze zabývat fungováním islámského režimu v Íránu, v současné době internetových encyklopedií a výkonných vyhledávačů není pro zájemce problémem si podrobnější informace dohledat. Podstatným principem tohoto režimu je kombinace prvků demokracie - volby, kde nebývá vítěz předem známý - s institucemi bránícími tomu, aby se rozhodování politiků nevymklo z mantinelů šíitského pojetí islámského práva. Jednou z těchto institucí je tzv. rada dohlížitelů, o níž se na Wikipedii mimo jiné dočteme toto:
"Tato rada schvaluje parlamentem přijaté zákony a posuzuje jestli jsou v souladu s islámským právem."
...
"Pokud se Rada dohližitelů a íránský parlament nemůže dohodnout na nějakém zákoně, rozhodne o přijetí nebo nepřijetí Rada pro určování zájmu režimu"...
https://cs.wikipedia.org/wiki/Vel%C3%A1jat-e_fak%C3%ADhRada dohlížitelů rovněž určuje, kteří kandidáti se mohou/nemohou účastnit příslušných voleb.
http://zpravy.aktualne.cz/zahranici/ahmadinezad-se-zlobi-jeho-muz-neprosel-sitem-kandidatu/r~i:article:780415/Nyní si dovolím trošičku (nebo trošičku víc...) toho zjednodušování a nadsázky a první citaci z Wikipedie pozměním takto:
"Tento soud (na podnět k tomu oprávněných činitelů) přezkoumává parlamentem přijaté zákony a posuzuje jestli jsou v souladu s lidskými právy."
A podobně pozměněná citace č. 2:
"Pokud se tento soud a parlament nemůže dohodnout na nějakém zákoně, parlament má smůlu a ani demokratické volby na tom nemohou nic změnit."
A teď vážně: demokracie, jak nás učili v občanské výchově, znamená v doslovném překladu "vláda lidu", tj. tím, kdo rozhoduje, co se smí a co se nesmí, jsou (nebo by měli být) občané.
http://adammikulasek.blog.idnes.cz/c/490582/svoboda-demokracie-jen-kdyz-se-to-hodi.htmlProtože však nežijeme v městských státech, jako tomu bylo v antickém Řecku, kde slovo "demokracie" vzniklo, ale v podstatně větších státních útvarech, zákony jsou mnohem složitější, a není tudíž možné na "každou prkotinu" vypisovat referendum, máme tzv. zastupitelskou demokracii, tj. rozhodují naši zástupci, které si jednou za stanovenou dobu vybíráme ve svobodných volbách. Protože historie ukázala, že takto striktně pojatá demokracie se může velmi snadno zvrhnout v diktaturu (např. jakobínská diktatura ve Francii), zavedl se princip tzv. pojistek demokracie, takže již parlament nemůže rozhodovat, který jeho člen "půjde pod gilotinu", ale pravomoc rozhodovat o vině a trestu náleží nezávislým soudům.
https://cs.wikipedia.org/wiki/D%C4%9Blba_mociPo zkušenostech s nacizmem, kdy se ukázalo, že ani tento systém "brzd a protivah" vždy nezabrání tomu, aby nějaká demokraticky zvolená partaj demokracii nezrušila a nezměnila ji v totalitní diktaturu, systém "pojistek demokracie" se po 2. světové válce postupně rozšiřoval. V dobrém úmyslu se zavedla základní lidská práva a svobody, nezrušitelné články ústavy, a také se podstatně zpřísnil dohled nad tím, zda ten který demokraticky přijatý zákon není v rozporu s předpisy "vyšší právní síly" (ústava, listina práv a svobod, další ústavní zákony či mezinárodní právo).
Původní záměry těchto kroků byly veskrze ušlechtilé a pozitivní - jednou pro vždy se poučit z extremních zločinů (zejména) nacizmu a jím vyvolané 2. světové války, zamezit novým koncentrákům, genocidám či politickému pronásledování lidí pro svou etnickou příslušnost, rasu, náboženství nebo politické přesvědčení.
Velmi podstatnou roli v tomto hrají soudy nejvyšších instancí, ať už na státní úrovni (ústavní a nejvyšší soud), či na úrovni evropské (Evropský soud pro lidská práva - onen známý "soud ve Štrasburku"). A ono to v první fázi také poměrně dobře fungovalo a do značné míry ještě funguje. V posledních letech ovšem tu a tam zaznamenáváme kauzy, jež by nás neměli nechat chladnými, většinou způsobené velmi širokým a kreativním vykládáním ústavního práva dotyčnými soudci.
Takže..., máme tu listinu základních práv a svobod, která je jednou provždy daná a nezměnitelná (jako Bible nebo Korán), a soudy, jež hlídají, aby listina nebyla porušována, přičemž některé její články jsou natolik obecně pojaté, že je dle nich možno rozhodnout velmi "různorodě", takže se někdy více než "litera zákona" uplatní morální či hodnotové přesvědčení řekněme ústavních soudců.
Sečteno, podtrženo: prezident (přímo volený) jmenuje vládu, poslanecká sněmovna jí vysloví či nevysloví důvěru, prezident se souhlasem senátu jmenuje ústavní soudce (jejich funkční období je 10 let), parlament schvaluje zákony, vláda podle nich koná a předkládá parlamentu své návrhy zákonů / novelizací a soudy zkoumají, zda jsou zákony dodržovány, v případě opaku rozhodne o trestu/sankci (veřejné právo) či o nápravě stavu (soukromé právo). A soukolí liberálně demokratického právního státu může "šlapat jako hodinky".
Jenže ouha, ono to přeci jen není tak jednoduché. Lidská práva jsou definována příliš abstraktně, často s dovětkem, že příslušné právo lze omezit zákonem. Opět, na první pohled nic až tak zvláštního či nepochopitelného. Postupem času se ovšem "vykoumalo", jak tuto "pojistku demokracie" zneužít k prosazování té či oné ideologie, nejčastěji prostřednictvím ústavního soudu.
"Podle převažujícího výkladu jsou lidská práva svou povahou  přirozená,
takže moderní právní státy představují synthesu přirozeněprávního základu, vrstvy nezcizitelných, nezadatelných a nezměnitelných lidských práv, jež svědčí každému bez rozdílu (a v některých případech se jich ani nelze vzdát), a positivisticky pojímaného, obyčejného práva."
...
"Ústavní soud však (v souvislosti s rozhodováním o zákonnosti vazby) judikoval, že tento výklad Ústavy není správný, neboť závazností se minimálně v případě publikovaných nálezů Ústavního soudu míní závaznost precedenční, tzn. závaznost pro všechny obdobné případy."
http://iuridictum.pecina.cz/w/Lidsk%C3%A9_pr%C3%A1voPřeloženo do srozumitelnější dikce - lidská práva jsou dána jednou pro vždy, není možné je jakkoli "zužovat", tedy skoro jako Nový zákon pro křesťana či Korán pro muslima. A stejně jako existují různé vzájemně rozporné výklady např. islámského práva, tak podobně rozdílně lze vykládat i práva lidská, přičemž základní psané zdroje jsou dány "jednou pro vždy". A minimálně pokud jde o zveřejněné nálezy ústavního soudu, jsou závazné i pro všechny podobné případy. Pokud tedy ústavní soud rozhodne, že vyhláška zakazující obyvatelům Horní-Dolní posedávat na schodech porušuje právo na svobodu pohybu, znamená to, že ani žádná jiná obec ani kraj ani náš stát nemůže lidem žádným zákonem zakazovat sedět na schodech, i kdyby si to odhlasovalo 90 procent občanů v referendu. Podobně, když ústavní soud na základě individuálního případu rozhodne, že náš důchodový systém je "příliš rovnostářský", a tudíž "nespravedlivý" k důchodcům, kteří více vydělávali, ani parlament ani volby a ani referendum na tom nemůže nic změnit, neboť moc soudní je na demokraticky zvolených orgánech i na lidu (jako suverénu) nezávislá.
http://adammikulasek.blog.idnes.cz/c/493747/sezeni-na-schodech-lidska-prava-a-svoboda-pohybu.htmlhttp://www.investujeme.cz/zpusob-vypoctu-duchodu-je-prilis-rovnostarsky/Vzniká tak de facto jakási "dvoukolejnost" práva - to klasické právo, dané demokraticky schválenými právními předpisy, a právo "soudní", dané judikaturou, zjm. obecně závaznými nálezy ústavního soudu (viz výše), na kterou jsou běžné demokratické schvalovací mechanizmy "příliš krátké". A jelikož takovýchto nálezů ÚS přibývá, ať už na základě individuálních kauz či na podnět politiků, kteří mají právo "napadnout" nějaký zákon u ústavního soudu, prostor pro demokratické rozhodování na základě svobodně zvolené politické reprezentace je stále více a více zužován.
Vzhledem k tomu, že problematika lidských práv není nijak jednoduchá a na různé otázky existuje vícero odborných právních výkladů, záleží často na individuálním politickém či hodnotovém přesvědčení či příslušnosti k té které "právní škole" toho kterého ústavního soudce, ke kterému výkladu se v konkrétním případě přikloní většina ústavních soudců. A toto rozhodnutí je pak závazné jednou pro vždy (pokud se po obměně ústavních soudců nenajde způsob, jak by příslušné rozhodnutí mohl ústavní soud zrevidovat).
A jak praví stará moudrost - kdo bude hlídat hlídače? Jak zajistíme, aby "v zájmu obecného blaha" nebylo nadměrně omezováno právo občanů demokraticky určovat "pravidla hry"? Jak zajistíme, že se z "dobrého sluhy" pomaloučku, polehoučku nestane "zlý pán", který na základě široce pojatého institutu "ochrany lidských práv" bude čím dál více vytěsňovat moc zákonodárnou? Který si bude svévolně určovat, které ze dvou rovnocenných lidských práv je "důležitější", zda např. svoboda náboženského vyznání či svoboda projevu? Jak zajistíme, že se politické soupeření nebude výrazněji projevovat i v otázce jmenování "těch ideologicky správných" ústavních soudců, kteří pak na základě svého světonázoru budou určovat "jediný, správný a závazný" výklad "lidských práv"? Jak zajistíme, že se z původně ušlechtilé a potřebné myšlenky univerzálních lidských práv nestane "lidskoprávní náboženství", podobná "svěrací kazajka", jako v na počátku článku zmíněném Íránu šíitské islámské právo vůči demokratickému právu světskému? Že se z ústavních soudů většiny evropských zemí, popř. rovnou z Evropského soudu pro lidská práva, nestane taková lidskoprávně-náboženská "rada dohlížitelů" na perský (íránský) způsob?
Řečeno slovy Milouše jakeše:
"Tu jsme to v minulosti trochu přešvihli, abych tak řekl, s tou socializací..."
https://cs.wikiquote.org/wiki/Milou%C5%A1_Jake%C5%A1