Proč EU funguje jako mocenský kartel

Rád bych zde ve stručnosti zmínil jeden z hlavních symbolů nedostatku reálné demokracie v EU, a z toho plynoucí řešení, jak napomoci přiblížení této instituce jejím občanům.

Podle mého mínění je „pes zakopán“ v tom, že na eurounijní úrovni de facto neexistuje střídání „koalice“ a „opozice“. Dlouhodobě Evropskou unii ovládá jakási „velká koalice“ (mocenský kartel) tří nejsilnějších politických frakcí – Evropská lidová strana (EPP), Progresivní aliance socialistů a demokratů v  Evropském parlamentu (SD) a Aliance liberálů a demokratů pro Evropu (ALDE). Ostatní politické frakce zastoupené v Evropském parlamentu, jako jsou Evropští zelení (Greens/EFA), Evropští konzervativci a reformisté (ECR), Evropská levice (GUE/NGL) či Evropa svobody a přímé demokracie (EFD), tvoří jakousi trvalou „opozici“.

https://www.euroskop.cz/8468/2351/clanek/memo-frakce-v-evropskem-parlamentu/

„Kandidát na post předsedy Komise je vybírán představiteli jednotlivých zemí v rámci Evropské rady na základě výsledků voleb do Evropského parlamentu. Ke svému zvolení potřebuje podporu většiny členů Evropského parlamentu.“

„Kandidát na předsedu Komise vybírá potenciální místopředsedy a komisaře na základě návrhů zemí EU. Seznam kandidátů musí schválit vedoucí představitelé členských zemí v Evropské radě.“

http://europa.eu/about-eu/institutions-bodies/european-commission/index_cs.htm

Toto vypadá na první pohled „nádherně“ demokraticky, ovšem fakt, že v různých zemích jsou k termínu ustavení konkrétní evropské komise rozličné vlády, někde pravice, někde levice, jinde třeba velká koalice…, z pravidla však v „hlavní roli“ strany zapojené do jedné ze tří vládnoucích evropských frakcí, výsledkem je politický „slepenec“, kde jsou „namixováni“ socialisté, liberálové i konzervativci.

Logicky se nabízí otázka, k čemu tohle může vést. Představme si tedy situaci, kdyby České republice dlouhodobě vládla koalice typu (vezměme za příklad strany „tradičního“ typu) ODS, ČSSD a nějaká liberální strana ve stylu bývalé Unie svobody. A představme si, že by síla těchto stran odpovídala výsledkům parlamentních voleb řekněme v letech 1998, 2002 či 2006. A představme si, že by tahle koalice trvala řekněme 20 let či ještě déle. Odpověď je jasná: nemělo by příliš smysl se nějak ideologicky vyhraňovat, ať už levicově, pravicově, liberálně či konzervativně…, podstatné by bylo udržovat stabilitu moci, strany by si nějak „rozdělily pašalíky“, semtam nějaké symbolické „škatule, škatule, hejbejte se“, ale žádný ideologický boj, jen stále tendence k neslanému/nemastnému kompromisu kdesi „uprostřed“, zakonzervování klientelistických sítí mezi politiky a představiteli velkobyznysu… a téměř žádná naděje, že přijde jakákoli změna, která by v tom „zahnívajícím rybníce“ „vyměnila vodu“, čímž nemyslím nástup nového „mesiáše“, ale prostě a jednoduše obyčejnou výměnu politické garnitury, která by do evropského vládnutí vnesla „nový vítr“, byť opět nedokonalý, protože stále to budou „jen“ lidi se svými omyly a slabostmi, žádní „polobohové“.

Jenže žádný nový vítr nepřichází, po dlouhá desetiletí se jede stále ve stejných kolejích, mocenský kartel si vybral „od každého trochu“ – trochu sociálního státu, trochu volného trhu, volného pohybu zboží a práce, liberalizace energetiky, trochu (moc) multikulturalizmu a politické korektnosti, eurobyrokratického ochranářství, a nejpodstatnější, o co se „hraje“, je „přetlačovaná“ o partikulární zájmy finančních „magnátů“ a silných členských zemí – kvóty na víno, kvóty na cukr, kvóty na migranty, dotace na řepku olejku, tlak na vyšší DPH…, atd., atd.

A teď, jak z toho začarovaného kruhu ven? V první řadě by bylo třeba vytvořit skutečné evropské politické strany pro účely voleb do Evropského parlamentu, takže bychom nevolili naše, nýbrž evropské socialisty, liberály, lidovce, konzervativce, zelené či radikální levici. Dala by se zvážit i přímá volba předsedy Evropské komise. V každém případě by se ale Evropská komise měla tvořit nikoli na základě komplikovaného vyjednávání na národních úrovních (to by bylo až na 2. Místě), v první řadě by bylo třeba sestavit jasně politicky profilovanou koalici, nejlépe nikoli koalici velkou, ale koalici stran ideově blízkých…, a na základě této koalice skládat Evropskou komisi, která by pak žádala o důvěru Evropský parlament.

Nechci tvrdit, že tato poměrně radikální změna by byla „všelékem“ na obrovské neduhy fungování současné Evropské unie, avšak splnila by to hlavní – rozbila by „zahnívající“ dlouholetý technokraticko-byrokraticko-oligarchický mocenský kartel „tří nejsilnějších“ a nastolila by na evropské úrovni skutečnou soutěž různých politických vizí, myšlenek a ideologií – zda má být EU více sociální, tržní, ekologická, liberální, konzervativní, multikulturní či řekněme unií svébytných evropských národů. A o tom by rozhodovali, ovšem skutečně, ne jen formálně, občané členských zemí EU ve volbách do Evropského parlamentu, případně v přímé volbě předsedy Evropské komise – kandidáty by samozřejmě nestavěly členské země, ale evropské strany/frakce – jeden kandidát za Socialisty, jeden za Lidovce, jeden za Zelené, atd., atd.

Upřímně nevěřím, že by se něco takového podařilo v rozumném čase prosadit, ale také si neméně upřímně myslím, že je to pro Evropu nesmírná škoda, protože beze skutečné demokracie a bez opravdové soutěže politických vizí a idejí nemá Evropská unie dlouhou budoucnost.

V některém příštím článku na toto téma bych se rád věnoval otázkám tzv. principu subsidiarity, relokalizace/deglobalizace, a také rozšiřování přímé demokracie na celoevropské bázy.