Pane Hewlite a další bloggeři, neházejte flintu do žita!

Já s blogy nekončím, a apeluji na všechny, kteří mohou cítit určité znechucení – neházejte flintu do žita, je třeba každého jednotlivce, který má odvahu psát, co si opravdu myslí, ať už kamkoliv.

Jako bloger, publicista, novinář, obyčejný „kmán“, je úplně jedno, kdo, co, kam…, ale je třeba povzbudit všechny svobodomyslné lidi, aby se nevzdávali a psali dál. Když budou umlčeni tam či onde, mohou se „přestěhovat“ jinam, ale dokud bude jakákoli možnost psát, co si opravdu myslíme a o čem jsme přesvědčeni, ať už máme pravdu, nebo se třeba mýlíme (neboť mýlit se je lidské), je potřeba nemlčet, ale využívat té míry svobody projevu, jakou v dané době a v médiích, do nichž přispíváme, ještě máme.

Původní článek:

Na jeden rok s blogy končím

Zatím zdaleka není tak zle, abychom museli „balit fidlátka“, a to ani na zdejším blogu. A když nám nevyhovuje blogovací portál/noviny/cokoli, kam píšeme či hovoříme, stále je možnost odejít jinam.

Já jsem pevně rozhodnut neodcházet, dokud nebudu umlčen/vymazán/zapsán na „černou listinu“, protože považuji za svou občanskou povinnost, byť jsem jen „obyčejný pěšák“, přispět „svou troškou do mlýna“ a psát pravdivě a z přesvědčení všude tam, kde mi to bude umožněno.

Již Voskovec s Werrichem v roce 1938, nikoli o 10 let později, ale opravdu v roce 1938…, zpívali: „Když nás půjdou milióny, všichni proti větru, každý ujde ten svůj metr, dáme metr k metru. Kde je síla zpátečníků, kde je síla větru? Proti proudu postoupíme o sta kilometrů.“

A o co tehdy i teď šlo? Že je potřeba aktivita každého jednotlivce, ať je politik, celebrita, senior, invalida, dělník, podnikatel, pokladní nebo manažer, aby nerezignoval a bojoval v rámci svých, třeba omezených, možností za své přesvědčení! Heslo „V jednotě je síla“ není „levicové“ či „pravicové“, již v Byzanci jej znali, viz pověst o knížeti Svatoplukovi a jeho třech synech…, je jen třeba se nevzdávat, i když většina z nás může „ovlivnit dějiny“ jen tou svou pověstnou „troškou do mlýna“, někdy třeba jen troškou nepatrnou, ale když takových „nepatrných trošek do mlýna“ budou tisíce, či dokonce miliony, tak už to bude „pořádná hromada“.

Proto ještě jednou všechny z vás vyzývám, nerezignujte, nevzdávejte se, každý může přispět, ať už psaním článků, pomocí třeba v oblasti informačních technologií, hudbou, politikou, nebo třeba svým hlasem v SMSce či darem nepatrné částky na projekt, který je dotyčnému člověku sympatický…, ale skutečně každý může přispět něčím pozitivním naší společnosti, naší zemi, svobodě, morálce…, prostě jak to kdo cítí, ať už se mnou v politické rovině souhlasí, nebo naprosto a kategoricky nesouhlasí…, tak každý má možnost prospět dobré věci.

Skutečně, co považuji za nejnešťastnější a nejsmutnější, i když pocity těchto lidí naprosto chápu, je rezignace, odchod do ústraní, vzdání se…, prostě a jednoduše – ústup, zjm. Dokud člověku nehrozí skutečná perzekuce – vězení, zhoršení možnosti studovat/pracovat pro své děti/příbuzné, atd., atd. Proti tomu, co prožívali disidenti, ať už v jakékoli totalitě, jsou zatím současné formy politicko-korektnického nátlaku naprosto „slabým odvarem“. Pokud se vzdáme teď, co bychom dělali, kdybychom žili třeba v roce 1938 či 1968/1969??? Tehdy šlo o hodně, dnes ještě máme relativně širokou svobodu projevu, ačkoli se tato svoboda postupně „oklešťuje“ a „prostor se zmenšuje“…, ale pořád na tom zdaleka nejsme tak zle. Takže bojujme, bojujme, a dotřetice bojujme, dokud máme tu možnost! Za pár let už možná bude pozdě!