Odevzdanost a submisivita není nemoc!

Nechápu, jak mohou lidé, kteří se hněvají, když někdo za „nemoc“ označí třeba homosexualitu, tvrdit, že když se u někoho „nedostatečně rozvine individualistické myšlení“, že je osobnostně níž než ostatní!

Každý má v sobě potřebu se jednak vymezovat vůči ostatním, jednak někam patřit. Být svobodný, ale zároveň se cítit bezpečně. Rozdíl je jen v tom, jak silný je jeden nebo druhý aspekt, stejně jako třeba to, zda je někdo víc „na matematiku“, „na sport“ nebo „na umění“. Připadá mi to od mnoha tzv. liberálů dosti pokrytecké.

To, že na sebe ze svobodné vůle přijmu nějaký závazek, který mě části svobody zbaví, je naprosto přirozené, např. když se někdo rozhodne mít dítě, něco získá, a zároveň dobrovolně „omezí svou svobodu“. Spousta životních rozhodnutí, k nimž se rozhodneme zcela svobodně, je nevratná. V čem je tedy „nevyzrálejší“ to, když si svobodně a z vlastní vůle vyberu autoritu, které chci bezvýhradně věřit, v porovnání s tím, když se rozhodnu, že nebudu heterosexuál, ale gay, nebo třeba poustevník, kkterý erotiku odmítá úplně?

Proč se tak jednostranně nadřazuje bezbřehý individualizmus nad odevzdání se, víru či silnou důvěru k nějaké autoritě? Není snad přehnaný individualizmus podobně „problematický“ jako přehnaná potřeba se někomu podřizovat? Není přeci jen optimálním stavem rovnováha, jak tvrdili staří Číňané (jin a jang)?