O hodném veterináři, a neb přílišné požadavky mohou lásku změnit v nenávist

Kdysi jsem slyšel vtip ze Silvestra 1971 (já ho ale chápu spíš jako dosti poučnou bajku), kterak veterinář - altruista - začal nenávidět psy..., Respektive šlo o dotažení příběhu ad absurdum:

Veterinář potkal na ranní procházce zraněného pudlíka se zlomenou nohou, vzal ho domů, ošetřil, dal mu nažrat a pustil jej. Druhý den k němu pudlík přivedl zraněného kamaráda. Veterinář opět pejskovi pomohl a zde končí původní "růžová" verze příběhu. Scénka ale pokračuje:

Další den přiběhli dva pudlíci, každý vedl zraněného kamaráda, tj. celkem 4 psi. Veterinář se opět slitoval. A tak to den ode dne pokračovalo geometrickou řadou. Při osmi psech už se veterinář podivoval, při šestnácti psech se již trošku rozčiloval, ale stále byl ještě trpělivý. Obrat ovšem nastal, když přišlo 64 psů, tehdy hodný veterinář v tom zmatku nechtě šlápl jednomu pejskovi na ocas, ten ho kousl a nakazil vzteklinou.

Asi nepřekvapí vzkaz dotyčného veterináře, který pronesl na smrtelné posteli přibližně toto: "Když kvám přijde zraněný pes a bude se dožadovat pomoci, vezměte pušku..., a hlavně..., dobře miřte!!!"

Jak známo, již moudrý Ezop psal bajky o zvířatech, aby na nich ukazoval různé vlastnosti lidí a aby se z těchto metaforických příběhů lidé poučili. Nemohu si pomoci, možná se to někomu bude zdát cinické, ale asi tak od loňského podzimu se mi tahle silvestrovská scénka vybavuje až příliš často. Jde o klasické dilema - jsem povinen pomoci trpícím, ale pro jejich obrovské množství i při nejlepší vůli nemohu "obsloužit" všechny. Potom se lehce přihodí, že někteří z těch, na něž se holt "nedostane", začnou být agresivní, začnou si vynucovat pomoc násilím a svého potenciálního dobrodince mohou i zničit.

A je úplně jedno, jestli jsou těmi trpícími zvířata či lidé jakékoli víry či národnosti a jestli tím dobrodincem je zvěrolékař, lékař, zaměstnanec neziskovky, aktivista, politická strana, stát či nadstátní útvar, je to tak prostě dáno přírodou, Bohem, fyzikou či univerzem, zkrátka nikdo nemůže spasit celý svět, může i při nejlepší vůli pomoct jen určitému počtu lidí. A když do záchranného člunu pro 40 lidí naskáče sto lidí, pravděpodobně nakonec zahynou všichni, tady mi zase naskakuje paralela s potopením Titaniku, jehož smutné výročí (104 let) proběhlo před několika málo dny.

Proto princip, že "Každý má nezadatelné právo na naši pomoc" podle hesla "Na množství nehleďme", považuji ne jen za extrémně naivní a dětinský, ale co hůř, za ošklivě nezodpovědný, neboť i Evropa, co by pomyslný "záchranný člun" pro trpící a pronásledované z celého světa, se může pod náporem obrovského množství volajících o pomoc "potopit", ať už si pod tím představíme cokoli - rozpad EU, násilí v ulicích, společenský rozvrat či nástup "vlády pevné ruky".

Související článek:

http://adammikulasek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=503984