Neomarxistické dilema, Kolín, islamizmus, militantní feminizmus a sombréro

Upřímně jsem zvědavý, jak si neomarxisté poradí s dilematem zarputilého bránění "ortodoxního" islámu, kde má svědecká výpověď ženy u soudu poloviční hodnotu než svědectví muže…

a fanatický boj proti tzv. sexizmu, ve stylu, že ptát se ženy, jestli je paní nebo slečna, je „sexistické“, a tedy něco neslučitelného s levicí, k níž feminizmus zkrátka neodmyslitelně patří, byť už to není ten „starý dobrý“ feminizmus, který přiznává ženám stejná práva jako mužům, ale feminizmus, který cenzuruje, ruší výstavy aktů a prohlašuje institut rodiny za „sociální konstrukt“, tedy cosi „umělého“ a „přežitého“. Na tomhle jednoduchém příkladě chci ukázat, proč se pro mě stala tzv. nová levice nedůvěryhodnou, jednak směřuje k určitému druhu sektářství, podobnému tomu, jako když předváleční komunisté označovali tehdejší sociální demokraty jako „sociál-fašisty“, tj., kdo není dostatečně „feministický“ a „multikulturní“, nemá podle neomarxistů právo si říkat „levičák“, druhak prosazuje vzájemně se vylučující principy – na jedné straně fundamentalistický boj proti „sexizmu“, různým „fobiím“ a „kulturním stereotypům“, ale neméně zarputile bojuje za svobodu skutečně sexistickým islámským fanatikům nutícím své ženy a dcery zakrývat si celý obličej (odmítání zákazu burek a nikábů), ačkoli samotný islám ženám nařizuje zakrývat si „jen“ vlasy, takže zde by nešlo o boj proti islámu jako náboženství, ale pouze o boj s islámským fundamentalizmem. A to nemluvím o velmi silné homofobii ne jen mezi muslimy. Jenže jejich „homofobie“ je asi nějaká „sametovější“ než třeba ta ruská nebo ta naše „čecháčkovská“, jinak by ta první nebyla systematicky omlouvána a zlehčována oproti té druhé. Holt marxistická dialektika se tu vrací – když dva dělají totéž, není to totéž.

Nebo: když se „bílý“ Evropan zeptá ženy, zda je paní či slečna, je „sexista“, ale když parta marockých kluků posilněných alkoholem znásilní Němku, tak to asi žádní sexisti ani šovinisti nejsou, ale frustrovaní a neukojení „chudáčci“, kterých je třeba se zastat, poplácat je po ramenou a vlídně jim vysvětlit, že u nás v Evropě se tohle nedělá, asi jako když vysvětlujete Pepíčkovi, že brát Venouškovi kyblíček a lopatičku je „ošklivé“. Ale kolik našich mentálně postižených je sexuálně deprivovaných, to neomarxistickým bojovnicím a bojovníkům patrně uniká, protože mezi nimi příliš neregistruji takové, kteří by byli ochotni sami navázat byť třeba jen přechodný milenecký vztah s mentálně postiženým protějškem v rámci solidarity se slabšími a principu rovnosti všech lidí…, holt hezký temperamentní Maročan nekompromisně vítězí nad českým či třeba rumunským invalidou, čert vem nějakou rovnost a „pohádky“ o „univerzálním lidství“.

Na tom je jasně vidět, že ideologii tzv. nové levice, založené na neomarxistickém sektářství, pokrytectví podle hesla – káže vodu, pije víno –, principu, že jen „běloch“ může být rasista, že nasadit si sombréro a popíjet přitom tequilu je „těžký hřích“, protože to posiluje „kulturní stereotypy“ a přítomným Mexičanům by to asi mohlo způsobit „těžké trauma“, asi jako já co by slepec od narození bych nesporně „utrpěl šok“ srovnatelný s „válečnými traumaty“ marockých neukojených mladíků ze Sýrie, kdyby si přede mnou parta dětí hrála na „slepou bábu“, že téhleté ideologii nejde o lepší svět, o lidská práva a o všechny ty „skvělé“ myšlenky, jimiž se tak zaklíná, ale o nastolení jakési novodobé orvelovské totality, kde se pod zástěrkou „obecného dobra“ bude dětem zakazovat hrát si třeba na indiány, neboť je to „projevem bělošské nadřazenosti“, zatímco urážení naší vlastní státnosti červenými trenýrkami se bude oslavovat co by projev „politického hrdinství“, kde se budou cenzurovat antiislámské projevy na internetu, zatímco Putinův zákaz urážet či zesměšňovat ruskou hymnu nám bude předkládán jako příklad „hrubého a flagrantního útoku na svobodu projevu“, kde se bude řešit, zda zakázat elektronické cigarety v hospodách, zatímco o boji např. s daňovými ráji a s předlužováním domácností se jen žvaní a žvaní, ale skutek utek, a tak bych mohl pokračovat ještě na další dvě stránky.

Tak vzhůru k nové zářné eurobudoucnosti, ke stvoření nového, superdokonalého multikulturního euročlověka, jehož „kultura“ bude všude stejně „šedivá“ a „mišmašoidní“ jako „turecký“ kebab s „americkými“ hranolkami, připravený podle jednotných a univerzálních eurosměrnic, závazných od Lisabonu po Erzurum a od Helsinek až po Kasablanku. A všichni budou šťastní a spokojení, „původní“ Evropané s „kulturního obohacení“ ve stylu školních obědů bez vepřového, nově přišedší zase budou neméně nadšeni z toho, že budou „kulturně obohaceni“ zákazy dát svému dítěti pohlavek nebo zakouřit si tradiční vodní dýmku v kavárně, v rámci ochrany jejich zdraví bez ohledu na jejich vůli.