Možná se pojem „národní individualizmus“ někomu zdá jako protimluv, ale omyl. Jako má individualistická osobnost potřebu „být sama sebou“ a vymezit se vůči ostatním, podobné je to i u skupin.
Ať jsou to jednotlivé subkultury (punkeři, metalisté, vegetariáni, nudisté…), fandové různých sportovních klubů (sparťané/slávisté), obyvatelé různých regionů/lokalit (Češi/Moravané, Pražáci/Brňáci…), náboženské či etnické skupiny…, tak stejně i každý aspoň trochu hrdý národ má touhu po nezávislosti a svébytnosti.
To ovšem automaticky neznamená potřebu nevraživosti/nesnášenlivosti k jiným národům/kulturám/civilizací, pouze to znamená snahu uhájit princip – „Můj dům, můj hrad“ –, resp. „Moje země, moje pravidla“. Považuji za naprostý nesmysl toto označovat za něco „zpátečnického“, „nevyzrálého“ či „buranského“, naopak to považuji za lidské a přirozené, stejně jako princip „něco za něco“, oproti utopistickému ideálu – milovat veškeré tvorstvo a nic za to neočekávat.
Pokud jde o myšlenku „Evropanství“, tak její nerealističnost spočívá hlavně v teritoriálně podmíněné různorodosti. Navíc nejsme ani tak daleko, aby řekněme 80 procent Evropanů natolik umělo Anglicky, Francouzsky nebo Německy (i když Angličtina by možná stačila…), aby si mohlo pustit „evropské“ rádio nebo „evropskou“ televizi a rozumělo tomu, co je mluveno, stejně, jako by to bylo mluveno v jejich mateřštině. Takže, když to porovnáme se Spojenými státy, tak podle mě třeba Texasan může pochopit mentalitu Kaliforňana podobnou měrou, jako Čech mentalitu Slováka a naopak, ale už je poněkud obtížnější, aby Čech pochopil dejme tomu mentalitu Švéda, pokud neumí plynně Švédsky, nerozumí švédským rozhlasovým či televizním stanicím a „nepřečte“ si švédské noviny. A stejně je tomu naopak. Záměrně pomíjím ty, kteří dlouhodobě žili/žijí v jiném státě, mají osobní zkušenosti s tamější mentalitou a způsobem života.
A do této situace, kdy si ještě ani sami mezi sebou v té Evropské unii pořádně „nerozumíme“, Vlámové se hádají s Valony, Skotové s Angličany, Baskové a Katalánci se Španěly, některé části Itálie by také rády odtržení…, přijde masová migrace lidí s nesrovnatelně nám vzdálenější kulturou, mentalitou a životním stylem, než jak se liší třeba Španělé od Finů nebo Maďaři od Britů. K čemu jinému to může vést, než ke strachu ze ztráty národní/kulturní svébytnosti, ke vzájemné nevraživosti kvůli často ne zrovna slučitelným zvyklostem či protiunijním náladám? Na jedné straně západoevropské státy nevraží na nás, Poláky, Slováky, Maďary a další, protože odtud proudí lidé na západ „za lepším“, sílí tendence přistěhovalců z jiných (zjm. východních) zemí EU na západě silně okleštit sociální dávky, bylo tu sedmileté přechodné období, v němž byl pro nás omezen volný pohyb práce (a konkrétně Německo je využilo snad až do konce, na rozdíl třeba od Velké Británie, která se novým členům EU otevřela ihned po vstupu), a nyní nás tytéž země (se zmíněným Německem v čele) peskují za údajný „nedostatek solidarity“, „xenofobii“ a nevím za co ještě.
Je jasné, že tohle musí zákonitě „narazit“. Nadnárodní celek ve stylu „spojených států evropských“ by bylo možno v řádu mnoha desetiletí teoreticky vybudovat, ale jen pod podmínkou, že by o něco takového byl zájem „zdola“, že by se lidi spontánně pozitivně identifikovali s Evropskou unií, Evropanstvím a podobnými ideály, stejně jako k tomu došlo v 2. Polovině 19. Století v Německu a Itálii na národní úrovni. Tehdy to samozřejmě bez válek nešlo, ale byly splněny minimálně podmínky velmi blízké jazykové příbuznosti různých těch knížectví a království, na něž byly Německo a Itálie tehdy rozdrobeny, a podmínka dobrovolného identifikování se obyčejných lidí k německému či italskému národu. Domnívám se, že v případě Němců byla tato národní identifikace poněkud silnější než u italů.
Tohle ale v případě Evropské unie tak úplně neplatí. Důvod jejího vzniku byl původně v dosažení tak těsného propojení zjm. Německa a Francie, aby se eliminovala možnost vzniku další velké války v Evropě. Ale k potlačování národního cítění v EU došlo až později a plíživě, ale co je nejdůležitější, tak z velké části proti vůli mnoha obyčejných lidí z těchto zemí, šlo o dílo v podstatě různých myslitelů, idealistů a sociálních konstruktérů. Lidé samozřejmě vítali např. usnadnění cestování či obchodování mezi jednotlivými státy, ale násilné sjednocování mnoha oblastí práva, nemluvě už o excesech typu zákazu klasických žárovek, už tak populární zdaleka nebylo.
A k tomu se ještě přidal tlak přistěhovalectví „zvenčí“, sociální konstrukty typu multikulturalizmu a podobně…, což ještě víc situaci „zamotalo“. Rozpadaly se ne jen tradiční hodnoty, ale s nimi i mnohé mezilidské vazby, které držely společnost pohromadě. Tohle vše se postupně rozkládalo, čímž došlo k postupnému pocitu odcizení a sociální vykořeněnosti – to, co se dřív mohlo jevit jako „pevná zem“, se začalo silně „otřásat“, takže mnoho lidí v jistém smyslu ztratilo půdu pod nohama.
Je nad rámec tohoto článku se obšírně rozepisovat o dalších politicko-společenských změnách (např. fenomén 60tých let), které k současnému neutěšenému stavu také přispěly a o nichž jsem psal ve svých dřívějších blozích, o tlaku na čím dál větší pracovní mobilitu a flexibilitu…, ale jisté je, že jsme se dostali do slepé uličky, z níž bude potřeba „vycouvat“, pokud má být nalezena nějaká pozměněná a pro obyčejné Evropany lákavá vize obrozené Evropské unie, respektující touhu mnoha jejích občanů po ochraně národní a kulturní svébytnosti v různých členských státech, místo postupného rozkladu této instituce na prvočinitele.
