Kterak si levice podřezává vlastní větev stavěním „přehrad“

Od roku 1989 Česká republika neměla jedinou čistě levicovou vládu, disponující většinou hlasů v poslanecké sněmovně.

Menšinová vláda Miloše Zemana se musela opírat o podporu ODS (tzv. opoziční smlouva), následná Špidlova vláda zase o koalici se středopravicovými stranami – Unií svobody a KDU-ČSL. A lépe na tom není ani dnešní vláda, kdy se levicová ČSSD musí opírat o pravicové hnutí ANO, které navíc již dlouhou dobu v preferencích vede.

Naproti tomu Klausovy vlády byly tvořeny skutečně pravicovými či středopravicovými stranami, Mirek Topolánek to měl poněkud těžší – musel se opírat o přeběhlé poslance a v koalici měl Zelené, jejichž tehdejší vedení s Bursíkem v čele však lze považovat za „levicové“ jen velmi těžko. A vláda Petra Nečase byla tvořena dvěma pravicovými stranami (ODS a TOP09) a nevyhraněnými, dle mého názoru spíše kariéristicky orientovanými, Věcmi veřejnými, které se přizpůsobily pravicové orientaci svých silnějších koaličních partnerů, viz tehdejší ministr školství Dobeš a prosazování školného, což nebyl program VV, ale zjm. TOP09 a v mírnější podobě také ODS.

Přitom v jistém volebním období (tuším 2002-2006), tj. za Špidly, Grose a Paroubka, měla levice (ČSSD +KSČM) ve dvousetčlenné sněmovně většinu sto jedenácti hlasů! Ovšem vinou silného a přehnaného strašení Komunisty (fiktivní hrozba „druhého února 1948“ apod.) a vinou souvisejícího Bohumínského usnesení, kterým si ČSSD sama zakázala zjm. na celostátní úrovni spolupracovat s KSČM a jinými „extremistickými“ či extremistickými subjekty. Nejblíže k prolomení tohoto přežilého anachronizmu byl realisticky uvažující Jiří Paroubek, který prosadil nemálo levicových zákonů právě díky komunistickým hlasům, koaličním partnerům navzdory, jako např. zákon o neziskových nemocnicích. Vzpomeňme též na jeho výrok, že bude spolupracovat „třeba s marťany“. A když se sčítaly hlasy po volbách 2006, spoléhal na „levicovou většinu“ (hlasy ČSSD +KSČM), což nakonec nevyšlo, výsledek byl „sto na sto“.

„Ty zákony, které jsou potřeba ve prospěch této země, lidu této země, budeme schvalovat i třeba s komunisty, a kdyby tady spadli marťani, tak je budu schvalovat třeba s marťany, budou-li členy Poslanecké sněmovny!“

Poté se ovšem začal čím dál silněji v ČSSD prosazovat tzv. liberálně-levicový názorový proud, pro nějž byla a je, vzhledem k silné a jednostranně prozápadní orientaci a přehnanému důrazu na lidskoprávní tématiku, spolupráce s KSČM silně nepřijatelná. A ne jen s KSČM, ale i s pro-sociálně orientovanými stranami s vlasteneckým/národoveckým akcentem, jako jsou např. SPO, SPD či Úsvit.

A toto vše se děje v podstatě na úkor těch, jejichž zájmy má levice hájit, tj. obyčejných slušných lidí, pracujících, seniorů, zdravotně postižených, chudých rodin…, nikoli zájmy příživníků, kteří našeho sociálního systému zneužívají na úkor poctivých lidí, kteří se do finanční tísně dostali nikoli vlastní vinou, a na které tak zbude „menší díl koláče“, bez ohledu na to, jak velký se podaří ten „koláč upéct“, tj. kolik si může náš stát dovolit vynaložit na sociální výdaje.

Tyto nesmyslné přehrady se podařilo překlenout na Slovensku, kde spolu mohou vládnout Smer-SD, tj. sociální demokraté, SNS (středolevicová národně orientovaná, nikoli však extremistická, strana) a další. Stejně tak se i v Česku rodí „první vlaštovky“ rozumné levicové politiky, byť zatím jen na krajské úrovni, konkrétně v Ústeckém kraji, kde se podařilo vytvořit koalici KSČM, ČSSD a SPD+SPO. Všechny tyto subjekty splňují podmínky, které jsem zmínil výše – hájení zájmů obyčejných slušných nízkopříjmových občanů, a naopak odhodlání „posvítit si“ na příživníky.

Opět se začíná na levici ozývat volání např. po progresivním zdanění (bohatí by platili „více procent“ na dani z příjmu než ti chudší), či tzv. sektorové daně. Jako levicově smýšlející občan tyto nápady plně a jednoznačně podporuji. Ovšem…, s kým je bude např. ČSSD prosazovat, pokud bude i po volbách 2017 vládní stranou? ANO nic takového rozhodně jako pravicová strana nepodpoří, zvlášť ne v případě svého volebního vítězství, od KDU-ČSL také neočekávám nějaké velké „nadšení“ pro podobné daňové změny, samozřejmě nemá smysl ani zmiňovat pravicovou ODS a TOP09, takže kdo zbývá? KSČM a nějaká národně-levicová či středová strana typu SPD, SPO nebo Úsvit, podaří-li se některé z těchto stran dostat do sněmovny. Takže zhruba něco na způsob ústecké koalice, jen síla koaličních partnerů by byla poněkud odlišná.

Věřím, že za situace, pokud získají pro-sociálně orientované politické subjekty po parlamentních volbách 2017 většinu hlasů, zvítězí zdravý rozum, realistická politika a zájmy obyčejných lidí, nikoli ideologicko-lidskoprávní dogmatizmus, fanatický antikomunizmus a další škodlivé tendence, které jdou proti zájmům drtivé většiny levicových a středolevicových voličů, bez ohledu na to, jakou pro-sociální stranu/hnutí ten který jednotlivec osobně preferuje, a dochází tak ke stavu, kdy levice musí dělat „těžké kompromisy“.