Osobně považuji „sociální stát“ za velmi prospěšný, ale nelze popřít, že přispívá k odcizování lidí, krizi rodiny a hodnot, a hlavně k menší citlivosti lidí k utrpení jiných.
Jestliže žádám pomoc od konkrétního člověka (a z té mám osobně větší radost než z pomoci neosobního státu…), musím se k dotyčnému podle toho chovat. Nemůžu si dovolit vletět k bráchovi nebo k tetě jako na úřad a začít křičet, že „já mám na to právo, musíš a musíš mi zaplatit ten nájem…“, protože pomoc bližního, na rozdíl od pomoci státu, není nároková. Člověk je tedy nucen, pokud může, si buď pomoci sám, nebo pomáhajícímu jeho pomoc nějak vynahradit, samozřejmě v rámci svých schopností a možností. A když ne, tak o onu pomoc může velmi lehce přijít.
Ovšem, okleštění sociální péče z veřejných peněz, jak to chtějí pravicoví neoliberálové, je ještě horší a nelidské. Je potřeba najít takovou formu pomoci potřebným, která by fungovala, a zároveň nevedla k degeneraci společnosti ve skupinu odcizených jedinců, kteří se už vlastně navzájem ani tak moc nepotřebují a jsou závislí na státu.
Podle mého názoru by takovou cestou byla maximální decentralizace. Tedy nikoli oslabit solidaritu, ale reformovat způsob jejího poskytování, jednoduše podle hesla – napřed rodina a blízcí, pak obec, následně kraj, a až nakonec stát. Stát by pak měl finančně přispívat na pomoc blízkému člověku, na pomoc od charity, dát obcím a krajů větší „kus koláče“ z vybraných daní…, ne se snažit vše kontrolovat a monopolizovat.
A pokud si už někdo požádá o pomoc od státu, protože všechny ostatní možnosti selhaly, stát by měl být povinen si zjistit, proč selhaly, zda proto, že dotyčný má smůlu na lakotnou rodinu, nemá solidní přátele, v jeho obci/městě vládnou těžcí neoliberálové, stejně jako na kraji…, nebo třeba proto, že si své problémy zavinil sám, a ještě k tomu neumí být dostatečně vděčný těm, kdo by mu třeba i pomohli, kdyby projevil ochotu se sebou něco dělat. A podle toho by se měl zachovat i stát – tedy nikoho nenechat umřít hladem či zimou…, ale tomu, kdo jen křičí a nesnaží se, dát jen nějaké to životní minimum + nějakou základní pomoc, je-li dotyčný dlouhodobě nemocný či zdravotně postižený…, ale měla by ta pomoc být podstatně skromnější než u těch, kteří se snaží na sobě pracovat – když už např. někdo propadl alkoholu, tak přestat pít, když se zadlužil, aby si mohl „žít nad poměry“, tak dluhy splácet, byť třeba po malých částkách…, ale co je podstatné…, lidé by měli být vychováváni k tomu, že solidarita není něco, na co „máme nezadatelné právo“, ale že je to něco, co si člověk musí tak trochu i zasloužit.
Já si totiž nemyslím, že je ve veřejném zájmu, ale že to nemá nic společného ani s „láskou k bližnímu“, rvát peníze do někoho, kdo myslí jen na svůj prospěch, ale sám pro něj nechce nic moc udělat. Naopak, možná by mu ti bližní měli dát lekci – pokud se nad sebou nezamyslíš, tak my se k tobě také budeme chovat sobecky, ať sám pocítíš, jaké to je.
Velmi se totiž obávám, že když budeme pokračovat v současných „kolejích“, tak se časem naše civilizace zhroutí svou vlastní vinou, svou zdegenerovaností, pohodlností, sobeckostí, zbabělostí, přecitlivělostí, choulostivostí, neochotou jedince obětovat se za celek… a právě také silným uspolehnutím se na to, že když si vlastní lehkomyslností či vinou „podělám“ svůj život, tak „všemocný stát“ mě z té kaše vytáhne, protože na to mám přece nárok, právo, jsou na to zákony a basta.
