I méně psychicky zdatní zdravotně postižení si zaslouží solidaritu

Již několik let se diskutuje o otázkách jako inkluze ve školství, rušení (případně redukování) ústavů sociální péče či o reformě péče psychiatrické.

Samozřejmě jsem "jen" člověk a mohu se mýlit, ale jak věc vnímám já, velmi se zdůrazňují pojmy jako osamostatnění, výhody inkluzivního vzdělávání, nebo naopak o přežilosti ústavní péče jako takové, atp. Stručný nástin mého pohledu na inkluzi jsem nastínil v článku níže:
http://adammikulasek.blog.idnes.cz/c/491553/zdravotne-postizeni-zaci-studenti-inkluze-versus-specialni-skolstvi.htmlZde bych se rád věnoval jinému aspektu zamýšlených "modernizačních" reforem souvisejících s problematikou hendikepovaných.
Asi se většina z nás shodne na tom, že je obecně mnohem lepší, pokud se hendikepovaný člověk maximálně zvládne o sebe postarat, dobře se začlenit do běžné společnosti, ať už např. co by žák/student do kolektivu ve třídě, případně v pozdějším životě do kolektivu pracovního v běžném podniku, kde většinu kolektivu tvoří lidé bez postižení, a také pokud má schopnost dobře navazovat mezilidské vztahy v soukromém životě. Má to ovšem jeden podstatný háček.
Ne každému postiženému je dáno od přírody být asertivní, být schopen se lehce vypořádat se všemi úskalími, které samostatný život a začleňování do běžné společnosti přináší a vystačit si pouze s pomocí na úrovni speciálně-pedagogické, pomocí s doprovodem z bodu A do bodu B, bezbariérovostí budov, atd. Jak jsem již naznačil, souvisí to tak trochu s psychologií. Často se setkávám s tím, že se nezasvěcení lidé postižených ptají - znám člověka s týmž hendikepem, který nemá problém zvládnout to či ono, tak proč jsi líný to zvládnout také. Jenže málokdo už si uvědomuje, že hendikepovaný často potřebuje k tomu, aby některé věci samostatně zvládl, být nadprůměrně schopný v jiných aspektech - mít větší odvahu si o něco říct či obecně sám navázat komunikaci, zjm. v situaci, kdy je okolím, byť třeba neúmyslně, opomíjen, mít lepší prostorovou představivost, verbální inteligenci nebo jiné další osobnostní předpoklady v závislosti na jeho konkrétním zdravotním postižení.
Jak ale řešit případy, kdy dotyčný není výše zmíněnými předpoklady dostatečně vybaven - tedy ty, kteří jsou v těchto aspektech na průměru běžné populace či pod ním? Nebývá po většinou v popisu práce asistenta pomáhat postiženému s tím, že má trému někoho oslovit s nějakou prosbou, že není dostatečně sebevědomí, že se (často oprávněně) cítí být zdravými lidmi "odsouván na vedlejší kolej", stejně jako není v popisu práce pedagoga pomoci postiženému žáku s lepším začleněním do kolektivu. A v nemálo případech to ani z principu nejde, jisté odlišnosti spojené s některými hendikepy prostě zdravé děti na určité mentální úrovni nepochopí, i kdyby jim to stokrát vysvětloval celý pedagogický sbor, naopak, často by přílišná intervence z této strany mohla dotyčnému ve vztazích se spolužáky ještě přitížit a udělat z něj "rozmazleného fracíčka". A podobně tomu bývá i mezi dospělými. Nemálo lidí prostě nechápe, že jistí lidé potřebují více toho pochopení, vstřícnosti, že potřebují občas trošku "postrčit dál"..., zkrátka že být hendikepovaný neznamená být nadprůměrně schopný, zdatný či talentovaný v jiných oblastech.
Dalším problémem je větší složitost (i po technické stránce) integrovat řekněme do běžné školy či zaměstnání skupinu lidí s různými typy postižení než stejně početnou skupinu lidí se stejným hendikepem. Jednoduchý příklad: když se běžná škola rozhodne integrovat např. nevidomé žáky, tak ať už jich bude pět nebo padesát, problémy budou typově stejné - zajistit přepis některých učebnic (např. matematiky) do slepeckého písma, pomoci těmto žákům se zorientovat v prostorách školy, atpp., ale již nebudou potřebovat shánět řekněme tlumočníky znakové řeči, případně řešit problémy spojené s odlišnými vzorci chování, spojené s jinými typy hendikepů (např. autizmus). Pokud se naopak zaměří na integraci neslyšících, budou se nějak muset "poprat" se znakovou řečí a zvyknout si pracovat s tím, že neslyšící mívají větší problém se naučit chápat např. složitější formulace (a to i v psaném textu), neboť charakter znakové a běžné řeči je odlišný, takže naučit se schopnosti přesně vyjádřit nějaký složitější problém či porozumět náročnějším textům pro značnou část neslyšících je výrazně těžší než u slyšících. Naopak ale v tomto případě škola nebude muset řešit přepisy do brailleova písma nebo stoprocentní bezbariérovost školního areálu. Samozřejmě existují případy středisek pro pomoc zdravotně postiženým studentům na některých vysokých školách, která zvládnou pomáhat jak nevidomým, tak neslyšícím, a rovněž tělesně postiženým studentům. Chtít ale něco takového po základní škole řekněme v nějakém malém městečku mi připadá jako nápad z říše snů. A podobným komplikacím se nevyhnou ani běžné podniky, které se rozhodnou zaměstnávat lidi s hendikepem.
Takže na jedné straně, pokud jde např. o odbornou kvalifikaci, se přirozeně tlačí na větší specializaci, pokud jde ale o problematiku zdravotně postižených, narůstají tendence jednostranně vyzdvihovat výhody univerzality, přičemž se naopak dosti podceňují problémy a nevýhody tohoto řešení a bagatelizují se přednosti specializace a souběžné existence různých alternativních přístupů. Když se nad tím ale zamyslíme hlouběji a bez předsudků, není tak těžké pochopit, že jiný přístup je vhodný pro ty hendikepované, kteří jsou více ochotní riskovat, jsou průbojní, ctižádostiví a mají ty správné osobnostní předpoklady, pro ty je z pravidla optimální vzdělání na běžných školách, už proto, že tak mají mnohem lepší možnost si vybrat školu, která odpovídá jejich zaměření a dá jim kvalitní vzdělání. Stejně tak pro tuto skupinu lidí je důležitá podpora v samostatném bydlení, jejich zaměstnání v běžných podnicích, atd. Ale co s těmi ostatními? Je skutečně tím nejvhodnějším řešením pro ty méně zdatné mezi hendikepovanými, aby byly tlačeni do vzdělání na běžných školách i za cenu toho, že budou mít problémy se začlenit mezi zdravé spolužáky nebo že mohou mít složitější vztahy s pedagogy, kteří jejich problémy dostatečně nechápou? Někdo může namítnout - ale to přece vyřeší speciální pedagogové, asistenti a další odborníci. Ale nahradí méně průbojnému či ostýchavějšímu hendikepovanému žákovi osobní asistent kolektiv podobně postižených spolužáků, kteří jej dokáží lépe pochopit a mezi nimiž se možná bude cítit lépe? Osobně se domnívám, že ne. Bude se hendikepovaný člověk, který z těch či oněch důvodů má problém i v dospělém věku se začlenit do běžné společnosti, má trému, bojí se samostatně řešit některé závažnější problémy spojené s jeho hendikepem a nemá dostatečné rodinné zázemí, cítit v kvalitním ústavu sociální péče, nebo když bude státem a společností nucen se za každou cenu osamostatnit? Zde chci podotknout, že do kategorie zdravotně postižených počítám i lidi psychicky nemocné, ale obecně tento problém cítím napříč různými typy zdravotních hendikepů.
Samozřejmě je na místě poukázat na současné neutěšené podmínky klientů některých ústavů sociální péče. Kladu si ale otázku, jestli by místo paušálního zatracování ústavní péče nebylo správnější se zamyslet nad tím, jak podmínky v ústavech zlepšit, jak v rámci ústavní péče zajistit lepší individuální přístup, jak podpořit ty, kteří jsou toho "v rámci možností" schopni, aby si častěji mohli "vyjít ven", a pro ty, kteří toho samostatně schopni nejsou, zajistit doprovod, např. aby si skupina zájemců čas od času také mohla s průvodcem zajít řekněme do kavárny, na koncert či třeba někam do přírody? A takových nápadů by se dala vymyslet spousta, zejména bych rád zmínil dostatečné možnosti klientů ústavů mít přístup k internetu, jehož prostřednictvím mohou navazovat kontakty jak se zdravými, tak s postiženými, najít si přátele, kteří je pak třeba vezmou někam na výlet nebo třeba na rockovou zábavu - každému podle jeho gusta. Ústav nebo speciální škola nemusí nutně znamenat jakýsi "izolovaný skleník", jde jen o to najít vhodná řešení, která budou v zájmu různých typů hendikepovaných lidí. Někdo má schopnosti a předpoklady uspět v běžné společnosti, jiný se více bojí, má větší potřebu "být mezi svými", což samozřejmě neznamená izolaci od vnějšího světa. Jednoznačně tedy preferuji různorodost a maximální možnost výběru před stavem, kdy "někdo zhůry" bude určovat, zda je "tou jedinou správnou cestou" maximální samostatnost a integrace, nebo poskytnout těm méně psychicky zdatným lidem s hendikepem pocit bezpečí, který jim může zajistit spokojenější život, než nucený "integrovaný" život v pro ně nezřídka "krutém světě těch zdravých, kteří jejich problémům či způsobu myšlení dostatečně nerozumí".