Desatero umírněného muslima

Často se teď hovoří o umírněných muslimech a o potřebě spolupráce s nimi. Super nápad, ovšem musíme si napřed říct, kdo jsou a nejsou „umírnění muslimové“.

Proto bych se chtěl pokusit definovat svůj pohled na to, co pro mě znamená být umírněným/moderním/sekulárním muslimem z hlediska nemuslima. Považuji za velmi pošetilé a nezodpovědné do kategorie „umírněných“ paušálně řadit všechny muslimy, kteří vysloveně nepodporují násilí vůči jinověrcům/nevěřícím, toto opravdu nestačí. Níže tedy uvedu několik bodů, k nimž by se neměl mít skutečně umírněný muslim, ale třeba i křesťan, žid či hinduista, problém vnitřně přihlásit, tedy nikoli jen „na oko“…, resp. Které by bez problémů mohl „podepsat“ každý skutečně umírněný věřící s tím, že za slovo „muslim“/“nemuslim“ by si dosadil příslušnost/nepříslušnost ke svému vlastnímu náboženství:

1. Kamenování, sekání končetin, upalování a jiné extremní fyzické tresty považuji za těžký zločin.

2. Zabíjení považuji za těžký zločin, bez ohledu na to, zda je zavražděný věřící či nevěřící.

3. Nezřekl bych se svého dítěte, kdyby se rozhodlo opustit islám a konvertovat k jinému náboženství, příp. stát se ateistou.

4. Nezřekl bych se své dcery, kdyby se rozhodla vdát se za nemuslima, příp. mít s nemuslimem milostný poměr (bez manželství), a kdyby spolu měli děti, bral bych je jako svá plnohodnotná vnoučata.

5. Přiznal bych svým dětem plné právo se v dospělosti rozhodnout, zda si budou či nebudou na veřejnosti zakrývat vlasy či tvář z náboženských důvodů.

6. Fyzické násilí proti lidem s odlišnou sexuální orientací považuji za zločin.

7. Přiznávám ostatním lidem právo veřejně kritizovat mé náboženství, pokud tak nečiní na místě určeném k modlitbám či jiným náboženským aktivitám.

8. Odmítám vynucování si na jinověrcích/ateistech změnu svého způsobu života (oblékání, alkohol, atd.), za to očekávám, že ostatní budou respektovat můj způsob života, je-li v souladu se zákony země, v níž pobývám.

9. Striktně odsuzuji podněcování nenávisti proti jinověrcům/ateistům, i kdyby tak činil duchovní mého vlastního náboženství.

10. Hlásím se k myšlence rovnoprávnosti mužů a žen, přičemž se tímto principem řídím a budu řídit i v případě mé vlastní rodiny.

Takže než se začne „házet“ pojmy jako „umírněný“ či naopak „fundamentalistický“ muslim, bylo by potřeba v nějakém podobném duchu jasně a konkrétně tyto pojmy zadefinovat a udělat pár objektivních analýz, kolik přibližně je v té které zemi muslimů umírněných, kolik radikálních, kolik „něco mezi“…, pak teprve bude mít relevanci s tímhle důvěryhodně operovat, jinak to budou jen vágní, mnoho neříkající termíny, které budou použitelné jen jako „těšínská jablíčka“ pro „vystrašený lid“, ve stylu – ono nebude tak zle…, my to zvládneme…, jen nám eurovládcům, občánci, důvěřujte, že „s námi bude líp“. Nebo na „zabíjení“ diskuzí řečnickými otázky typu – co je to ten „islám“, kolik těch „islámů“ vlastně je…, atd., atd.

Ona totiž musí vzniknout přirozená, nikoli zhora nařízená, vzájemná důvěra mezi umírněnými muslimy a většinovou společností. Nevím jak ostatní, ale já k takovéto důvěře ze své strany potřebuji ujištění, že dotyčný muslim ne jen bude formálně dodržovat naše zákony, třeba „se zaťatými zuby“, ale bude si myslet, že když ne rovnou ukamenovat, tak by nevěrná žena zasloužila minimálně sto ran bičem, a že by bylo super to zavést i v Evropě, jen „kdyby nás tu bylo víc…“. Potřebuji mít jistotu, že dotyčný ta naše pravidla opravdu hodlá přijmout za svá, a tedy, že k jejich dodržování bude vychovávat i své děti, nikoli že jim bude vštěpovat nějaká úplně jiná pravidla s tím, že zatím „naneštěstí“ musíme dodržovat pravidla „bezvěrců“, ale „jednou přijde náš čas…“.

A teprve poté může nastoupit skutečná tolerance, tedy snášenlivost a respekt, protože snášet a respektovat můžu jen to, u čehož věřím, že se to neobrátí proti mně…, to mi říká zdravý selský rozum, na to nepotřebuji být ani psycholog, ani sociolog, ani islamolog.

A pokud mě někdo chce přesvědčit, že má „zaručený recept na mírumilovné soužití“, musel by napřed uznat, že ty minulé „recepty“ selhaly, a ne mi nalhávat, že došlo jen k drobnému „zaškobrtnutí“, ale jinak všechno „frčí jako na drátkách“…, to je zaručená cesta k novému „cinkání klíči“, tentokrát těmi „bruselskými“.