Empatie = schopnost vcítit se do jiného člověka a snažit se porozumět tomu, jak myslí a co cítí. Můžete namítnout, že empatie se „nedá naučit“. Ovšem není to tak úplně pravda. Je to podobné jako u svalů.
Z každého se nestane vrcholový sportovec, i když bude trénovat několik hodin denně, ale rozhodně bude fyzicky zdatnější a v daném sportu o mnoho lepší, než kdyby místo toho seděl u televize.
A podobné je to s empatií. Jistě jste slýchali: „Jo, má sice vysoké IQ, ale jeho EQ je totální bída.“ Také vlastností mnoha psychopatů, a je mezi nimi mnoho úspěšných manažerů, politiků či podnikatelů, je neschopnost vcítit se do ostatních, bere je jako „počítače v lidském těle“, takže pak nemá problém být krutý, bezohledný a „jít přes mrtvoly“. Ale každý zdravý člověk má určitou míru empatie vrozenou, a ta se dá tréninkem a zkušenostmi posílit, nebo oslabit, pokud se člověk rozhodne „to neřešit“ a hledět si hlavně sám sebe.
„Bezcitnost, ostré lokty, využívání, manipulace, lež, přesvědčování, neschopnost a neochota se vcítit do druhých či čehokoli litovat, emocionální odolnost, odvaha a bezbřehé přesvědčení o vlastní výjimečnosti, to jsou vlastnosti, které mají mnozí prezidenti, šéfové politických stran, manažeři, majitelé úspěšných firem, právníci, prodejci, novináři. A také psychopati.
EXKLUZIVNĚ: Většina psychopatů jsou úspěšní lidé, nikoli zločinci
A navíc, čím víc je člověk empatický, tím víc je přirozeně a přiměřeně tolerantní, a pokud už sezná, že se k někomu musí zachovat tvrdě a nekompromisně, tak to dělá, ne aby se pomstil, ale aby, pokud možno, dotyčnému „dal lekci“, z níž by se mohl poučit a změnit k lepšímu. A když ani to nejde, tak zabránit, třeba i násilím…, aby dotyčný dál škodil druhým, protože porozumění ke zlému člověku neznamená bezohlednost k těm, jimž by dotyčný mohl ublížit…, viz různí teroristi, kteří byli odsouzeni dejme tomu už v Řecku či Maďarsku, ale přijde se na to, až někoho zabijí či znásilní třeba v Německu.
Výhodou empatie je, že vyvolává toleranci ne na základě nějaké ideologie typu multikultury, ani na základě strachu (zakážeme říkat to či ono), ale na základě skutečného a nezaujatého porozumění, žádné „sluníčkové“ malování narůžovo.
A ještě lepší je, když se spojí trénink empatie s tréninkem kritického myšlení. Pak je člověk schopen říct – naprosto neschvaluji tvoje chování, ale z tvého pohledu ti rozumím. Z této pozice pak člověk může na toho druhého kladně působit, aby se změnil.
Ale ten, kdo nemá empatii ani kritické myšlení, dotyčného akorát tak odsoudí a ignoruje, nebo se mstí, pomlouvá, atd.
„limbický systém se nejlépe rozvíjí a učí motivací, rozšířeným cvičením a zpětnou vazbou. Jedná se tak o jinou část mozku, než která zajišťuje technické, analytické a logické myšlení. Tato část totiž pracuje s koncepty a logikou, takže se umí naučit pracovat s počítačem nebo zvládat prodejní hovory na základě přečtené knihy. Jenže omylem tréninkových programů emoční inteligence je zaměření pouze na tuto část mozku pracující s logikou, Konsorcium na výzkum emoční inteligence dokonce prokázalo, že takové špatné zacílení může mít negativní dopad na lidskou výkonnost.“
…
První věc je totiž zřejmá, a to že emoční inteligence roste s věkem. Jednoduše se jedná o dospělost, přestože však máme dospělost vymezenou nějakým věkem, toto tvrzení neplatí vždy a mezi dospělými lze nalézt potřeby k rozvíjení emoční inteligence.
Emoční inteligence, můžeme se ji naučit?
K výše citovanému jen připojuji vlastní zkušenost z pozice zrakově postiženého, že skutečná empatie se často dostavuje až u vyzrálých osobností, nikoli např. u mladých dospělých (třeba ve dvaceti…), tam je empatie spíš „světlou výjimkou“.
Většinou platí, že čím je člověk mladší, tím méně je empatický a zabývá se více sám sebou a vlastními pocity než tím, co a jak cítí jeho blízcí, o těch ostatních ani nemluvě. Proto také např. mladí pro-uprchličtí a jiní podobní aktivisté na jedné straně prosazují lásku a toleranci, ovšem velmi agresivně a netolerantně. A proč? Protože často postrádají empatii, nedokážou se vcítit do těch, kteří jsou na opačné straně…, a představu o toleranci si nevybudovali na základě vlastních zkušeností a kritického myšlení, nepronikli do toho, jak cítí a myslí lidé z té či oné menšiny…, prostě si vyslechli pár ideologických přednášek o „boji proti nenávisti“, nastudovali nějakou tu pseudovědeckou literaturu…, a „hurá do akce“. No a pak to vypadá, jak to vypadá.
Nejkomičtějším příkladem tohoto je sexuální výchova pro uprchlíky ve stylu – u vás je to asi normální, ale u nás se to nedělá. Znalý a empatický člověk by jednak věděl, že ani z hlediska např. islámu není znásilňování vůbec „normální“, takže by hledal příčiny, proč do Evropy utíká tolik imigrantů bez morálky a proč tu provádějí věci, za něž by je doma čekal dlouholetý kriminál nebo poprava. A k tomu je potřeba se s dotyčnými navenek „naladit na stejnou vlnu“ (empatie), čímž se mnohem více otevřou a vyklopí o sobě víc, než někomu, kdo je jen naočkovaný spoustou multikulturních pouček, ale o těch lidech vlastně neví skoro nic.
A podobné je to třeba s alkoholiky. Člověk bez empatie alkoholiky pohrdá, vyhýbá se jim a cítí k nim odpor. Empatický člověk hledá příčinu, proč řekněme nějaký jeho blízký propadl chlastu, snaží se ho pochopit a eventuálně na tomto základě hledat možná řešení a motivace, včetně těch POZITIVNÍCH!!!, aby dotyčný s pitím přestal. Takže ne takové to – chlastáš, tak s tebou končím a jdi k čertu…, ale hledat příčiny a pomoct je řešit.
A jak se pozná typický člověk bez empatie? Chová se podle úsloví – podle sebe soudím tebe – a – sytý hladovému nevěří. Příklady: já jsem něco dokázal a ti, kteří to nedokázali, jsou „lůzři“ a „neschopní lenoši, kteří si za to mohou sami“. Nezajímá mě, že máš „důchod na hlavu“, jsi člověk, tak se ovládej, nejsme zvířata, deprese měl někdy přece každej.
Takže…, skončete s ideologiemi, vymýváním mozků na multikulturní a nevím jaký způsob…, ale začněte děti vychovávat k empatii a kritickému myšlení, ale úměrně k jejich věku! Avšak pozor, neplést si empatickou výchovu s liberální výchovou, rozmazlováním či různými mýty, že vždycky stačí jen láskyplné vysvětlování a že tresty jsou špatně. Např. pokud dítě spolužákovi úmyslně zničí mobil, tak považuji za nejlepší způsob mu na nějakou dobu zabavit jeho vlastní mobil, aby pochopilo, jak se asi ten jeho spolužák cítí. Většinou nestačí mu „láskyplně vysvětlit“, že „tohle se nedělá“, tomu se většina dětí s podobnými sklony jen v duchu vysměje.
Naučte sa na svet pozerať aj cudzími očami. 7 praktických rád, ako sa stať empatickým človekom
