Často se v poslední době mluví o právu adoptovat si dítě. Ovšem připadá mi, že často jsou práva adoptujících nadřazována právům adoptovaných dětí.
Přiznám se, že mě silně vytočilo, jak jisté liberální kruhy útočí na odpůrce povolení adopce dětí homosexuálními páry, že prý je to „diskriminace“, „homofobie“, ohánějí se tím, jak byli homosexuálové dříve posíláni do vězení za „sodomii“, a podobnými „podpásovkami“.
Osobně nejsem výslovně proti adopcím dětí homosexuálními páry, pokud ovšem před tím proběhne skutečně demokratická a férová veřejná diskuze, jaké dopady by to mělo na dotyčné děti, a pokud by se skutečně prokázalo, že v současných podmínkách české společnosti by to na děti adoptované „duhovými“ páry nemělo negativní vliv, zjm. pokud jde o stigmatizaci u vrstevníků, atd. Ale i tak (odhlédnu-li od možnosti šikany ve škole, posmívání spolužáků či jiných podob stigmatizace) si stojím za tím, že adopce heterosexuálním párem je lepší než jakákoli jiná adopce, tedy je lepší než např. adopce jednotlivcem bez partnera/partnerky, ať už je jeho sexuální orientace jakákoliv, protože je pro dítě lepší, když má „maminku a tatínka“, tj. ženský i mužský vzor, a domnívám se, že kontakty s jinými lidmi chybějící vzor nenahradí úplně. Na druhou stranu jsem přesvědčen, že je pro dítě jednoznačně lepší, když je adoptováno homosexuálním párem, než kdyby zůstalo v dětském domově, což jen ukazuje, že každá mince má dvě strany.
Jenomže jádro pudla je v tom, že seriózní veřejná diskuze příliš neprobíhá, odpůrci „duhových“ rodin jsou lidskoprávními „inkvizitory“ nálepkováni jako „homofobové“, „hlupáci“, „pánbíčkáři“ či „extremisti“, místo aby se podávaly argumenty a protiargumenty k věci samotné. A hlavně, ve jménu „lidských práv“ a „rovnosti“ se ideologicky vychází z toho, že hetero-rodina a homo-rodina jsou si z hlediska výchovy a zájmu dítěte naprosto rovny, a kdo má jiný názor, toho je třeba vyřadit z diskuze jako extremistu. Přitom ještě donedávna byly postoje k tomuto tématu, stejně jako postoje k umělému přerušení těhotenství, brány jako „otázky svědomí“ a respektovaly se názory pro i proti, jak to má být ve zdravé demokratické společnosti.
Pravda, v dosti zemích již jsou „duhové“ adopce nějakou dobu legální, takže se přirozeně nabízí otázka – když to funguje tam, tak proč to nemůže fungovat i u nás? Ale funguje to skutečně? V nemálo západoevropských zemích je např. určitá tolerance k alkoholu za volantem (Francie, Belgie…), tak proč ne i u nás? V Německu mohou šestnáctiletí legálně pít „měkký alkohol“ (pivo a víno), tak proč u nás nemohou? Vždyť Evropa, ač se snaží sjednocovat se ohledně pověstných zákazů klasických žárovek, se nebyla schopna přirozeně domluvit ani na tak triviální věci, jako je jednotná věková hranice plnoletosti – ne všude v EU je to 18 let. Touto odbočkou chci říct, že jestliže něco „funguje“ v některých západoevropských zemích, neznamená to, že to zaručeně funguje (bez uvozovek), a pokud ano, tak to neznamená, že to bude stejně dobře fungovat i v jiné zemi s jinými místními podmínkami, zvyky, zlozvyky, tradicemi, genofondem, atd., atd. Na druhou stranu toto není dostatečný argument pro tvrzení, že to fungovat opravdu nemůže i v zemi s odlišnými podmínkami. Ovšem je to dostatečný argument pro onu otevřenou a poctivou diskuzi.
Jenomže té do značné míry brání politická korektnost a falešné rovnostářství. Kde jsou průzkumy, jak je to s věrností/promiskuitou u heterosexuálů a homosexuálů? Jaká je průměrná délka vztahu? Nebo, když se pustím na poněkud tenčí led – jaký je procentní výskyt řekněme pedofilů mezi heterosexuály a mezi homosexuály? Možná by se zjistilo, že LGBT menšina je na tom daleko lépe než heterosexuální většina, rozhodně nechci „vařit z vody“, ale chybí mi, jak se říká, tvrdá data. Pokud chci např. vyvrátit argument, že homosexuálové mají větší sklon k pedofilii, nelze to udělat ideologicky, tj. dotyčného člověka očernit či zesměšnit, příp. argumentovat stylem – nemáš na to důkazy, a tedy nemáš pravdu. A vzhledem k tomu, že ještě naše vědecké poznání není na takové úrovni, aby mohlo přesně popsat biologické příčiny té které odlišné sexuální orientace a jejich vztahů, nejjednodušší možností, jak tohle nezaujatě zkoumat, je statistika. Ale kde jsou skutečné výzkumy na tomto poli, neomezované ideologickými a politicko-korektnickými tabu?
A ještě ožehavější je to s průzkumy u školáků, jak by přistupovali ke svému hypotetickému spolužákovi/spolužačce s adoptivními rodiči – homosexuály? Jak zajistit, že odpovědi na otázky tohoto typu budou pravdivé a upřímné? A co horšího, jak v podmínkách ideové vyhrocenosti mezi „modernisty“ a „tradicionalisty“ (zdaleka ne jen v této jedné otázce), že dotyčné výzkumy či studie nebudou zmanipulované?
Proto, ač jsem byl dříve zastáncem plošného povolení adopce dětí homosexuálními páry, v současnosti jsem velmi opatrný. Dříve jsem si totiž myslel, že kromě hrstky jednotlivců nemůže mít nikdo soudný zájem, aby tohle zneužíval k ideologickému boji, říkal jsem si – když to povolili v jiných zemích a nedočítám se o nějakých zásadních problémech, které by to s sebou neslo, tak to jistě bude OK i u nás v Česku. Jenže poslední dobou začínáme zažívat to, čím si západ prošel již dříve – zostřující se politickou korektnost, zamlčování některých pravd, cejchování…, takže se nemohu ubránit otázkám: opravdu to v tom Holandsku, Španělsku a nevím kde tak skvěle funguje, nebo tam jen lidé mají strach mluvit otevřeně, aby se na ně neslétli lidskoprávní aktivisté a intelektuálové jako vosy a nezačali je škatulkovat jako „homofoby“? Opravdu mohou učitelé, vychovatelé či dětští psychologové, mající s touto problematikou zkušenosti, mluvit pravdivě a otevřeně, beze strachu, že jim to poškodí reputaci nebo že budou muset se svou prací z politických důvodů skončit jako Thilo Sarazin po napsání knihy kritizující islámskou imigraci – Německo páchá sebevraždu? To, co se událo kolem jedné nejmenované političky, která vyjádřila názor, a je úplně lhostejné, zda a nakolik se mýlila, ohledně korelace mezi homosexualitou a pedofilií, mě spíš utvrdilo, že dnes se někteří lidé právem musí bát říkat, co si skutečně myslí, protože by jim to mohlo výrazně poškodit profesní kariéru. Prakticky nebylo možné najít článek, který by opravdu seriózně vyvracel tento názor a na základě vědecky podložených argumentů dokazoval, že mezi homosexualitou a pedofilií skutečně žádná korelace není, místo toho se vyrojila spousta nenávistných výlevů ve stylu: „Jak si vůbec mohla něco takového dovolit vypustit z úst?“ „Měli by ji vyloučit ze strany!“ A do toho vyjádřili organizátoři Prague pride podporu Pelikánově „náhubkové“ novele trestního zákona, která hrozí, že za vtip na „teplouše“ zveřejněný někde na internetu půjdete do basy. Proto, ač se považuji za bisexuála a loni jsem Prague pride navštívil, se od letošního roku od téhle akce absolutně distancuji, neboť „náhubky“ škodí demokratické diskuzi a často i serióznímu vědeckému bádání.
Takže, abych to nějak uzavřel: dokud se půjde tímto ideologicko-kádrováckým směrem, místo aby se umožnila skutečně seriózní veřejná debata (ne jen) o této problematice, nemůže ode mě nikdo čekat, že adopci dětí homosexuálními páry veřejně podpořím, neboť k tomu požaduji objektivní a ideologicky nezmanipulované informace, jen na jejich základě bych se mohl s čistým svědomím vrátit ke svému původnímu liberálnímu postoji, takto se ovšem musím spíše zastávat konzervativců, protože jsou jednoznačně v diskuzích na toto téma diskriminováni a druhá strana, zjm. lidskoprávní aktivisté a intelektuálové používají mnoho silně podpásových praktik, takže jim dávám nikoli červenou, ale určitě žlutou kartu.
