Velké bolesti fotbalistů, aneb proč mám radši hokej

Fotbal je nejznámější a nejhranější sport na naší planetě. Hokej je naproti tomu sport populární prakticky pouze v některých zemích Evropy a Severní Americe. Naštěstí jsem se narodil právě v jedné z těchto hokejemilovné zemi. Netajím, že hokej je sport mého srdce, ale i fotbal mám rád a rád si jej zahraji. Ovšem může se mi někdo divit, že alespoň u mne tento sport ztrácí body, když vidím dnešní fotbal?

Pokusím se přiblížit svou, pro někoho kacířkou myšlenku. Tentokrát do toho ani nezapojím samotnou vizáž fotbalistů - k jejich tetováním, metrosexuální módě a účesům, které jsou obdivuhodně schopni měnit i během zápasu, bylo již řečeno dost.

Tentokrát si beru na pškál jev, který je podle mého ještě více nesympatický a škodí hře jako takové. A tou je SIMULOVÁNÍ (poprvé, co jsem v některém článku některé slovo zdůraznil). 

Dnešní fotbalista je vyšší než dříve, atletické postavy, silný, rychlý. Zkrátka sportovci, někdy jsou to i na pohled drsní muži. Jak si ale můžeme vysvětlit, že při většině soubojů jdou tito muži tak ochotně k zemi? Někdy, když je k dispozici opakovaný a zpomalený záběr, který prokáže, že se onomu hráčí ve skutečnosti naprosto nic nestalo, působí celá situace o to komičtěji. Hráči k tomu přidají nezbytné divadýlko, kdy se svíjejí po zemi, řvou, ječí, dožadují se doktora, maminky nebo všech svatých. Samozřejmě, hráči dělají všechno pro prosěch svůj, nebo svého týmu, ale tohle?

Představte si, že při ragbyové zápase po čisté skládce zůstane jeden z ležet na trávníku, chytne se za první končetinu, která mu přijde pod ruku, udělá na zemi několik otoček a  zůstane tváří k zemi. Když zjistí, že pan rozhodčí (ano, v ragby je zvykem rozodčímu vykat) nehodlá jeho týmu udělit za jeho veškerou snahu jakoukoli výhodu, bleskově vstane a z deseti centimetrů na něj začne řvát svůj názor.

Absurdní, že? Proč tento jev existuje? Proč ničí tak pěknou hru? Vždyť je to ostudné... 

Proto mám raději hokej. Ne jen pro jeho rychlost a spád. Ale protože simulování v něm nemá svoje místo. Hráči se po střetu nesnaží svůj tým podpořit simulováním, ale rychlým návratem do hry a bojovností.

Kdybych tohle viděl na trávnících fotbalových, nezlobil bych se. Tak, fotbalisté, co vy na to?