Pražské Hlídky - Městský LARP

Jako vždy, bude i tento report z akce psán tak, že první část bude příběh, který zažila postava v kostce, a druhá část bude zhodnocení celé akce. Hra probíhala na motivy knih od S.V. Lukjaněnka Noční Hlídka a Denní Hlídka.

Tímto děkuji za možnost účastnit se akce.

Do Prahy jsem byl vodvolanej koncem února. Měl jsem ňákou činnost pro Denní Hlídku ve Spojenejch Státech, takže to pro mě byl docela skok. Ale to už je jedno. Když jsem dorazil, zjistil jsem, že je Praha docela dobře rozkopaná. A to nemluvím vo silnicích po zimě, ale vo stránce energetický. Kostely, který vysávaj energii ze svýho okolí a z obyčejných lidí. Dokonce i z šera. Bylo to znát, protože všichni, kdo byli v Praze dýl než nějakejch pár měsíců měli poměrně solidní úbytek energie a někteří klesli až o tři kategorie.

Celej první tejden se řešily kostely. Po dlouhé době jsem vopravdu viděl obě hlídky spolupracovat. Sice to občas silně drhlo, ale dycky se dalo nějakým způsobem pracovat. Průlom nastal vo víkendu, když sme se dostali k první části tzv. Karolínskýho kříže. V té době jsme ještě netušili, o co by se mohlo jednat, ale předpokládali jsme, že by nám to mohl vobjasnit Charistarch, kterej čerstvě odešel do důchodu. Na jeho místo nastoupila ňáká Renáta Lehotská, která se zpočátku zdála nemastná neslaná.

Pak se ale vybarvila…

Intriky, lži a podvody, kde se jen dalo.Nás upíry používala na špinavou práci, vraždy a k ochraně. Zbytek se proměnil v divokou bandu, která škodila po Praze. Rituály, lidské oběti, vraždy a další dobroty…

Navíc mi do klína spadlo zástupcování velitelky, takže jsem byl najednou druhej nejvyšší Jinej v naší hlídce. Paráda. Zcela zjevně jsem se osvědčil, takže mě do jistý míry poslouchaj i ostatní upíři, ačkoliv jsem o několik kategorií pod nima. Ale Lehotská a Charistarch si je na uzdě uměj udržet. Hlavně díky tomu ještě neprdim do hlíny…

Kruci, sem tam rituálek, támhle vyvolat Vláda Napichovače, tajhle přhodit Charistarchovi pár stovek procent mag energie navíc. No co, Noční stejně kulový poznaj. Sranda byla, když jsem z bryndy váthnul jednoho vědmáka Jeronýma Josifa. Šaškoval na rituálu, ale něměl vodpovědi na votázky, co mu položil golem. Z rejže sme ho tahali všichni. Hlavně, že jsem měl ksicht pomazanej husí krví... Kruci, jak ta voněla.

Zajímavý bylo, když došlo na Tribunál. Den předtím jsme měli se Světlýma schůzku, kde jsme se dohodli na tom, že žaloby vyškrtáme. Oni nám věřili. Jako Temná strana jsme se na to, samosebou, vybodli, a zažalovali je až na půdu. Dostali jsme z toho nějaký zásahy a pár srážek pro Světlý. Jako, fakt, že jsem na tribunálu spolu se Straussem dělal právníka pro celou tu Denní bandu, co jsme měli pod sebou, mě naplňoval čistě nezaslouženým pocitem sebeuspokojení.

Tohle fakt byly akce na knedlík.Ta, kterou jsme měli na konci března, ta byla vostrá. Teodorik se ukázal v Praze, takže bylo třeba ho neutralizovat.Měli jsme složenej celej Karolínskej kříž, takže hurá na něj. Charistarch z toho udělal svojí akci, členy Denní nechal jako vějičky, a nacvičoval tam Spartakiádu uprostřed obrazce. Nakonec se z toho vyklubala parádní akce, kde jsem sice málem umřel, ale zachránil mě asi jedinejcharakterní Světlej. Nějakej léčitel mě tam vytáhnul z agónie a pomohl mi dostat se na nohy. Byl jsem tak na měkko, že jsem ho nechal odejít a nezabil ho…

Poslední tribunál jsme pak vokecávali, jak se zbavit Teodorika. Vtipná poznámka na konec. Někteří z nás se báli Mistra pojmenovat, protože ve chvíli, kdy má problém název, stává se hrozbou.

__________________________________________________________________________________

Tak a teď z pohledu hráče. LARP znamená Live Action Role Play – v podstatě hra na hrdiny.

Hra byla neskutečně živá, propracovaná, hráč se, pokud se alespoň trochu snažil, nenudil. Hrálo se celý jeden měsíc, od prvního do třicátého března, 24 hodin denně. V praxi to znamená, že akce mohla přijít kdykoliv a bylo třeba na ní adekvátně reagovat. Kdokoliv vás mohl pronásledovat např. po cestě z práce, nebo do školy. A o tom celá hra je. Navodit tu správnou atmosféru, aby se z hráčů stala banda třesoucích se podivnínských individuí, které děsí každé zavytí psa  na měsíc (osobně jsem slyšel i o tom, že jedna čarodějka při této příležitosti sahala po amuletech, a chystala se na útok vlkodlaka).

Pro osvětlení, členové Denní Hlídky jsou Temní, členové Noční Hlídky jsou Světlí.

Jak jsem se vlastně k hlídkám dostal? Seděl jsem v jedné pražské čajovně (která, jak jsem později zjistil, měla se stát Štábem Denní Hlídky), a povídal si se Smrťákem o LARPech. Oznámil mi, že se bude konat městský LARP. Protože jsem již éru Shadowrunů nezažil, řekl jsem si, že by tohle mohlo být příjemné oživení.

Rozhodl jsem se tedy, že se zúčastním. Danaketha nebyl problém zastihnout. Oznámil mi, na jaké stránky se mám podívat, kde se registrovat, co bude zhruba předmětem hry atp. Celkově se mi líbilo, jak se Danaketh zhostil role orga. Když došlo na registraci jednotlivých hráčů, s každým si chvilku soukromě popovídal, aby viděl, jak moc hráč od hry očekává, co by rád dělal, a nakolik ho bude hra odhadem bavit. Bohužel, už zde se zrodil jeden velký problém, který však nebyl Danakethovou chybou. Někteří z hráčů, ač dostali poměrně zajímavé ostavy, měli možnost si je vypiplat a užít, byli do jisté míry nepostradatelní, se nakonec ukázali jako velmi laxní a neschopní. O tom ale více později.

Hra začala velmi zajímavě, příběh se rozvíjel celý první týden, a já nepřestával valit oči nad tím, co všechno dokáže jeden organizátor vymyslet. V LARPech jsem už zažil leccos, ale využití dávné historie Prahy a její zakomponování do LARPu je vskutku paráda. Prostě to hře dodá takovou tu podivnou šťávu.

Faktem je, že celý LARP nebyl jen o hraní. Moc se mi líbily i takové ty obyčejné prvky, které hře přidávaly na realitě. Například, dodje sms, že je v osm hodin sraz na štábu. Člověk dorazí a dvě hodiny čeká na další zprávu, kdy má vyrazit do akce. Ano, někdy to dovede být stresující, ale jak jsem říkal, pokud se jedná o člověka, který má na hru dostatek času, není problém.

A teď něco k neschopnosti hráčů. Jednou věcí je, že si hráč neumí sehnat informace od ostatních. To se ale pořád dá ještě v rámci role playingu (dále jen RP) nějak ututlat. Další věcí potom je to, že hráči nemají chuť do hry. Jeden příklad za všechy: jeden z hráčů si napsal postavu, dostal určitou kategorii, počet magických bodů, schopnosti, které si může dovolit používat atd., načež se později rozhodl, že jej hra vlastně nebaví a hrát nebude. Jako hlavní důvod uvedl to, že má moc slabou postavu. Bohužel, věděl, že tato hra je postavená na tom, aby si každý hráč svou postavu vypracoval, pohrál si s ní, získal zkušenostní body, za které si může postavu nahnat a dostat se tak plně k využití schopnostního potenciálu postavy.

Bylo smutné, že spoustu těchto chyb si vzal na rub samotný Danaketh. Nemohl za to, když hráče hra nudila. Za sebe musím říct, že pokud hráč vynaložil alespoň minimální úsilí, pak si zahrál, bavil se, hru si užíval a dokázal vyhoupnout svou postavu na vyšší stupeň.

Dalším, velmi zajímavým, segmentem hry byly vztahy mezi jednotlivými hlídkami. Zatímco Denní Hlídka, která primárně škodila lidem, se chovala k Hlídce Noční s jistou rezervovaností, až nevšímavostí, tak Noční přímo vyzařovala touhou Temné zničit a nemazat si s nimi ruce. Zatímco Denní Hlídka měla k dispozici široký arzenál lží, intrik a podvodů (jenž, nutno podotknout využívala ke svému prospěchu ve velkém), Noční Hlídka měla k dispozici fakt, že nemohou lhát (který by ve chvíli, kdy se odehrávaly tribunály – o nich později – mělo velmi vysokou váhu, bohužel, nedokázali toho využít v plném rozsahu).

Tribunály. Ach, ty tribunály. Jedna z nejlepších věcí, které jsem na Hlídkách zažil. Opravdu skvělé představení, které se skládalo ze žalob, které měly hlídky vzájemně jedna na druhou. Probíhát o tak, že se sejde Inkvizice, Denní a Noční Hlídka a navzájem na sebe útočí žalobami. Náš první Tribunál proběhl dobře, a já se při něm velmi bavil. Jsem rád, že jsem mohl být součástí týmu, který vyjednával o činech spáchaných na Denní Hlídce.

Velmi zajímavé byly také jednotlivé rituály, které sice mohly být trochu lépe ohlídané (např. jedna z vědem využila k rituálu vyvolávání vlastní krev – myslete si co chcete, není to nejlepší a rozhodně by se toto nemělo brát na lehkou váhu), ale jsou prostě takové ty drobné anekdoty, které je třeba nechat zaznít. Dalším z takovýchto drobností je fakt, že se v Praze vyskytuje pentagram vyžraný solí do trávníku.

No, a co říci na konec? Akce se celkově – alespoň dle mého skromného názoru – velmi povedla, měla spád, a pokud člověk chtěl, dokázal si se svou postavou opravdu vyhrát. Bohužel, spousta lidí tyto možnosti přehlédla, nebo je vidět nechtěla. Co je nejhorší, to je asi to, že někteří jedinci nejsou ani schopní říct přímo Danakethovi, co si o hře myslí a raději se eozhodnou, že to vykecají poměrně nevybíravým způsobem všem okolo. Nepopírám, že tahle hra měla mouchy, ale člověk, který si hru chtěl užít, je nehledal.

Hlavní záškuby celé akce byly především v tom, že Danaketh byl na vše sám, hráči kolikrát nedělali to, co měli a občas dělali naopak to, co neměli a nesměli. Je poměrně jisté, že hráči, kterým se hra nelíbila, budou tento článek brát jako zmanipulovaný. Prosím je, aby to nedělali, protože tohle není recenze v pravém slova smyslu. Jedná se spíše o vlastní názor a hru takovou, jakou jsem jí viděl já.

Všechny tyhle drobné detaily však dotvářely hru a udělaly jí takovou, jaká na konec byla. Sice kulhala, občas byla těžkopádná, ale ruku na srdce, on ani ten běžnej život není bez problémů, ne? Takže to, že nemůžu hnout s rébusem, je prostě jen hrou na krutou denodenní realitu.

Teď už mi zbývají jen tři věci. Jedna z nich je poděkovat Danakethovi, druhá je popřát Vám, čtenářům jen jedno: Šero s Vámi…

Aha, zapmněl jsem na tu třetí, co? Tady je:
Voni se dívaj…

Adam „Shifty“ Burda