Jak se stát nájemným vrahem (?) III

roztahaná po Evropě, kde fungují tak, jako Alex. Mnohdy přímo pro svou domovskou vládu. Ráno jsem se probudil, udělal něco práce na počítači a asi v jedenáct odešel před policejní stanici v ulici Ve Střešovičkách. Ideálně bych se tam potřeboval dostat z druhé strany, než je stanice. To znamená, že se budu muset vnutit někomu do baráku a projít do zahrady. Krabice sice ležela hned za plotem, ale jedna věc je přelézt plot, prozože mi to řekl policista a druhá je toulat se tam přes hodinu a hledat pistoli. To bych as těžko ospravedlnil. Úplně to vidím. „Co tam děláte?!“ Rozeběhl by se ke mně postarší plešatý chlápek ve vytahaných teplákách a pokecaném tílku. To nemám za potřebí. Rozhodl jsem se tedy, že to udělám jinak.

Budu se muset s Pokorným nějakým způsobem skamarádit. Nejsem si sice úplně jistý, jak to udělat, ale nějak to snad půjde. Doufám, že ho nebudu muset sbalit. Pokud to bude jen trochu možné, rád bych se tomu vyhnul. Sice nejsem puritán, ale jsou prostě věci, které bych nejspíš neudělal. Znovu jsem pomyslel na to, co by se mi stalo, kdybych neuspěl, nebo to vzdal a zjistil, že bych ho asi klidně i sbalil. Nicméně, pokud to nebude nutné, rád se tomu skutečně vyhnul. Ale to už se opakuju. Budu se muset nějak vetřít do jeho pozornosti. Nejdřív ale pořád musím najít tu pistoli. Nemůžu jí tam nechat ležet. To se dá zařídit i večer, až bude trochu tma. Protože lezení přes plot před policejní stanicí v noci vůbec nebude nápadné.

Nervózně jsem přečkal celý den až do večera a opět se kochal krásným západem slunce. Po setmění jsem dorazil před stanici a začal přelézat plot. Byl jsem už na vrcholu plotu, když mi ujela noha. Nabodl jsem se – naštěstí se mi povedlo sesmeknout se, takže to nechytila ani jedna z mých cenností – a zůstal viset jako pitomec. Nemohl jsem ani na jednu stranu. Jak jsem tam tak balancoval, napadlo mě, co by se stalo, kdyby mě skutečně uviděl nějaký policista. Nedej bože zrovna Pokorný. Co bych mu asi řekl? Že jsem přišel čistit celou zahrádku, protože se vě mě hnulo svědomí? Že jsem si kromě krabice s tlumičem šel ještě pro pistoli? Nejsem si jistý, že by byť jedno z toho kvitoval s výraznějším úsměvem. Ne, mohl bych mu říct, že tu nejsem a jsem jen přelud. Nebo, že jsem náměsíčný a za slunečných nocí chodím a čistím ulice.

Jak jsem tam tak visel, začal jsem se pomalu sesmekávat. To sice bylo dobré, ale problém byl v tom, že jsem se sesmekával na druhou stranu, než jsem skutečně potřeboval. Cítil jsem, jak se mi ostny z plotu zarývají do stehna a pozadí. Pálilo to jako čert a navíc mi to trhalo kalhoty. Najednou se něco uvolnilo a já se sesmekl. Ozvalo se trhání látky, pak puknutí a zůstal jsem viset za zadní kapsu džín. Hlavou dolů. Před policejní stanicí. S pistolí někde ve křoví za zády. A vy si pořád stěžujete, že máte těžký život. Zkuste vysvětlit tohle. Najednou jsem viděl, jak se v chodbě policejní stanice rozsvítilo, otevřely se vchodové dveře a vyšel z nich uniformovaný policista. Zapálil si cigaretu a kouřil. Prohlížel si hvězdy, auta, chodník a najednou mě zahlédl. Chvíli nevěřícně koukal, jestli se mu náhodou nezdám („nejsem tu, jsem jen přelud…“ křičel jsem v duchu) a pak se vydal směrem ke mně.
„Chlape, co to tam, kruci, děláte?“ Podíval se na mě a potáhl z cigarety.
„Nacvičoval jsem jógu ale protože neumím držet rovnováhu, pověsil jsem se na plot,“ odsekl jsem. V očích se mu mihl výraz rozladění, ale nezdál se, že by vtip pochopil.
„Bože, to jsou dneska móresy…“ Ne, nepochopil.
„Mohl byste mě, prosím, sundat?“ Zeptal jsem se trpělivě. Naposledy potáhl z cigarety, pustil jí na zem, zašlápl a pomohl mi dolů. „Díky,“ máte to u mě.
„No, to si pište, mám u vás dvě stovky za rušení nočního klidu,“ odvětil. „Pojďte se mnou, dáme si na strážnici panáka.“ Musím říct, že mě překvapil. Dvakrát. Když jsme došli k němu do kanceláře, teprve tam jsem si všimnul, že je to Pokorný. Vůbec mi to hlavou dolů nedošlo. Nepoznal jsem ho však ani po hlase. Asi mi hučela krev v uších.

Beze slova pokynul k židli, která stála naproti jeho stolu. Posadil jsem se a ucítil na sobě těžký pátravý pohled.
„Tohle není poprvé, co se vidíme, co?“ Pamatováka měl. Nebyl jsem si jistý, co mu přesně mám odpovědět, tak jsem jen pokýval hlavou. „Hm, jak je to dlouho? Den? Dva? Chytil jsem vás tu, jak něco vyhazujete vne z okénka auta, co?“ Zase měl pravdu. Sáhl do stolu a vytáhl dvanáctiletého Glenfiddicha. Po něm dvě kulaté sklenky. Nalil do nich na prst a jednu mi podal. „Proč jste tu znova?“ Zase ten pátravý pohled. Nebyl pitomý. Naprosto jsem netušil, co mu mám povědět. Naštěstí to udělal sám. „Mám takový dojem, že máte za lubem něco s tou hezkou slečnou z toho baráku, co patří k té zahradě, že je to tak?“
„Jo, máte pravdu. Je to tak. Problém je v tom, že mě nechce moc vidět. Tak se snažím lézt tam pod různýma záminkama, abych jí mohl alespoň na chvíli vidět.“ Divil jsem se, že se mi od pusy ještě nepráší. Tohle by byla regulérní písečná bouře.
„Chlape, kurva, to hraničí s obtěžováním a stalkingem. Neměl bych vás to nechat dál dělat, to je vám snad jasný, ne?“ Najednou, jako když se zamyslel a usmál se sám pro sebe. „Na zdraví,“ pozvedl sklenku a trochu upil. Napodobil jsem ho. „Víte, takhle jsem se potkal se svou bývalou. Taky jsem byl neodbytnej. Stejně jako vy. Včera v noci jsme se rozešli. Její novej si ke mě ještě v noci přijel pro její věci.“ Znovu se napil a zakoukal se někam za mě. Tak půl roku zpátky. Znovu se usmál. Bylo mi ho líto. Ne, bylo mi líto mě samotného. Tenhle člověk nejspíš v ničem nelítá. Je to prostě jen zkouška od Alexeje. Prostě zabít někoho, koho mi řekl. Byl to jen chlápek, co se snaží žít tak normálně, jak mu to jde. „Víte, když jsem vás dneska viděl na tom plotě, myslel jsem, že jste jen nějaká fetka, co to prostě přehnala a rozhodla se vykrást něčí bejvák. Pak jsem zjistil, že jste to vy. Kdo vůbec jste?“ Kde bych měl jen začít? Rozhodl jsem se, že začnu od začátku. Vynechám ale jisté detaily, samosebou. 
„Jmenuju se Aleš. Vomáčka. Tu holku jsem porpvé poznal asi před rokem, když jsem projížděl touhle ulicí. Málem mi vběhla pod auto. Když jsem jí uviděl, bylo mi jasné, že jí chci někdy v budoucnosti vidět co nejdřív. Vzhledem k tomu, že tudy jezdím poměrně často, nedalo to na sebe moc dlouho čekat,“ pomalu jsem nevěděl, co si mám vymyslet dál, „no a jak to bylo dál, to už víte sám. Napřed jsem tam hodil nějaké věci z okénka, abych se pro ně mohl vrátit a dneska jsem jí prostě alespoň potřeboal vidět. Bylo mi hrozně úzko. Občas si sem takhle zajdu a je mi hned líp.“
„Hele, a nebudem si tykat? Já jsem Franta,“ napřáhl ke mě ruku a stiskl tu mojí. Stisk měl pevný a upřímný. Žádná leklá ryba.

Když na to koukám teď, retrospektivně, byla tohle jedna z těch strašných chyb, které by se měl každý zabiják vyvarovat. Seznámil jsem se se svou kořistí. Nešlo totiž ani tak o to, že by to vadilo Alexovi, ale vadilo to mě. Při práci. Jakkoliv jsem se snažil racionálně si odůvodnit, že je to přátelství jen proto, abych ho mohl zabít co možná nejjednodušeji, nějak to nefungovalo. Kdykoliv jsem pomyslel na to, že ho budu jednoho dne muset zabít – pokud nechci sám zemřít – udělalo se mi těžko a musel jsem přestat v tom, co jsem zrovna dělal. S Frantou jsem si postupně vybudoval moc dobrý vztah na to, abych ho chtěl zabít. Přišel jsem totiž na jednu důležitou věc. On skutečně Alexovi nic neudělal. Skutečně byl jen figurka v celém tomhle blbém divadle. Jen strašák do zelí, co měl smůlu, že se připletl nezkušenému střelci, který potřeboval (rozuměj byl donucen) si zatrénovat.

Musel jsem se k tomu postavit jako chlap a udělat to, co je správné.

Musím se zbavit Alexeje.