Zdravotnictví vyléčí jedině trh

Zdraví je zboží. Lékaři nejsou privilegovaná skupina. Pacienti by neměli být rukojmí. Zde jsou 3 věty, které by měly rezonovat v hlavách „vydírajících“ lékařů. Proč by Petr Nečas neměl ustupovat ani o píď?

Zdraví jako komodita a lékaři jako zájmová skupina

Zdraví je komodita na trhu. Pokud si nepřiznáme tuto základní myšlenku, tak ani nemůžeme pokračovat. Lékařská péče není zadarmo. Bohužel „trh se zdravím“ je převážně v rukou státu a zřejmě i proto jsou platy lékařů nedostačující. Lékaři by měli spíše tlačit na odstátnění lékařské péče, nemocnic a pojištění, ovšem výpověď je také legitimní prostředek tlaku na zvýšení mezd.

Nyní proč jsme mluvili o zdraví jako komoditě? Protože lékaři se domáhají jakési spravedlivé mzdy. Jenže spravedlivá mzda neexistuje, protože se nedá definovat, co je spravedlivé objektivně. Subjektivně to lze, ale vždy pouze z pohledu jedné osoby. Spravedlivou mzdou se zabývala filosofie, a až ekonomie od tohoto upustila a zjistila, že spravedlivé mohou být maximálně podmínky vyjednávání o mzdě nikoli však mzda samotná. Naštěstí existuje tržní systém, který mzdu určuje a ačkoliv o ní nemůžeme říct, že je spravedlivá, alespoň víme, jak se taková mzda utváří a že to rozhodně není jednostranný proces. Určuje-li mzdu stát, je to formou vyjednávání tripartity, ale také prostým nařízením vlády. V takovém procesu se utváří zájmové skupiny a jednou z ní jsou lékaři, kteří díky své organizovanosti a společenskému statutu mohou v podstatě tyranizovat společnost. Tento proces se nazývá tyranie statu quo a je běžným projevem demokratického společenského uspořádání. Vyjednávající lékaři mají navrch nad svým okolím a jejich vyjednávací pozice jim může poskytnout vyšší než tržní mzdu. Jenže jediná mzda, která je hodnotově neutrální, je právě ta tržní. My ovšem nemůžeme kvalifikovaně říct, jaká je tržní mzda v ČR a tak se lékaři obrací na mzdy v okolních státech. Tato analogie je ovšem mylná a nesprávná, protože trh v okolních státech je naprosto jiný, resp. tam nemusí být tržní mzdy. Jsou zde jiné ceny vzdělání, jiné vyjednávací pozice, jiné obětované příležitosti. Proto jediným způsobem, jak zjistit cenu práce lékaře na našem území, je privatizace zdravotnictví jako takového. Privatizace sebou však nese náklady, které by mohly dopadat především na lékaře, jako je například ztráta zaměstnání pro některé z nich. Je logické, že i lékaři se mohou bát trhu, protože by mohli ztratit svojí státem určenou výsadní pozici. Požadovat mzdy z okolních zemí je tedy scestné.

Privilegium lékařů a utrpení pacientů

Lékaři jsou pravděpodobně ve společnosti nejváženější skupinou obyvatel. Je to logické, protože dnešní společnost si na vrchol svých priorit a hodnot postavila právo na život a tím pádem i odvozenou zdravotní péči. I ekonomie staví zdraví a život do popředí a to teorií lidského kapitálu, která v podstatě říká, že investovat do zdraví, vzdělání a do dalších lidských atributů je jedna z nejvýnosnějších investičních aktivit, jakých se můžeme dopustit. Na druhé straně ekonomie říká, že pokud bude cenu chleba nebo elektřiny určovat stát a nikoli trh, tak to způsobí neefektivnost, pravděpodobně nedostatek nebo přebytek chleba a elektřiny a tím pádem další problémy, jako jsou příliš nízké nebo vysoké mzdy v odvětvích aj. Je-li zdraví stejné - na trhu obchodovatelné - zboží jako chleba nebo elektřina, budou efekty státního řízení stejné. Je-li investice do lidského kapitálu tak výnosná, neměli bychom chtít, aby byla řízena co nejefektivněji, ergo tržně? Zřejmě ano. Ve společnosti však nepanuje objektivní hledisko ale hledisko subjektivní, které většině říká, že zdraví vlastně zbožím není. Lapidárně řečeno je nekalé vydělávat na nemoci či úrazu druhého. To je ovšem špatné pojetí. Uvědomme si, že není vyděláváno na nemoci, ale na investici do zdraví! Lékaři by mohli v tomto pojetí být privilegovanou skupinou, ovšem její privilegovanost je v dnešní společnosti značně zkreslená a především institucionalizovaná státem.

Pacienti jsou v této situaci drženi jako rukojmí a nemají žádnou vyjednávací pozici. Může je reprezentovat politik, který bude chtít získat jejich hlasy. V našem případě by mohli zájmy pacientů hájit členové vlády, kteří se svým voličům, tedy i některým pacientům „zavázali,“ že budou rozpočtově odpovědní. V tržním prostředí by byli pacienti součástí procesu utváření mzdy lékaře. Prostě by volili podle kvality a ceny, tím by dali signál, jakou mzdu si mohou lékaři vyplatit. V současném systému mají pacienti v podstatě svázané ruce. Lékaři mohou odejít do jiného zaměstnání či do jiné země, pacienti mnohdy příliš na výběr nemají. Je toto morální, opravdu jsou lékaři něco víc než jejich pacienti? Nelze připustit, aby vláda tolerovala takovéto chování lékařů, protože by vytvářela strašlivý precedens. Precedens, který by ukazoval, že je možné si vymáhat kompenzace na ostatních spoluobčanech v jakýchkoliv dobách, bez ohledu na okolnosti.

Quo vadis, zdravotnictví?

Jedním z opravdu systémových opatření, které nás může zbavit těchto problémů, jež řešíme dnes, je odstátnění zdravotnictví. Takřka každý rok se setkáváme s dalším ministrem zdravotnictví, který má centrálně plánovat to, co by nejlépe řídil trh. Důkaz, že centrální plánování nefunguje, jsme již dostali, jak dlouho si budeme ještě lhát, že někdy centrální plánování funguje a jindy ne?

Petr Nečas a Leoš Heger musí ustát současnou situaci a začít problematiku zdravotnictví řešit systémově. Nikoli regulačními poplatky, nikoli škrty a změnami ve mzdách. Jde totiž o mnohem víc než jen o cenu práce lékaře.

Publikováno v Lidových novinách 28. 12. 2010.