Na lovu s divokými medvědi

Brzo ráno, dřív než začalo svítat, šlapal jsem po stezce v horách Sierra Nevada. Už prvních pár kroků a čekalo mne vzrušení; v námraze na chodníku byly stopy velké medvědice a medvíďata. 

Leknul jsem se, co když se medvědí maminka vrátí po chodníku zpátky. Jak bude reagovat na narušitele svého posvátného území? Sežere mne anebo mne praští velkou packou a já ulítnu jako moucha na plácačce. A jak jsem tak kráčel, najednou tam přede mnou stojí s foťákem Samantha  a z vyhlídky fotografuje panorama krajiny, osvětlené vycházejícím sluncem. Seznámil jsem se s ní při fotografováni rodiny Velké sovy ušaté v Golden Gate Parku v San Francisku.
„Je příjemné, tě potkat znovu, co tady děláš? Viděla jsem tvé fotografie jestřába jak loví, úchvatné, ta myš v jeho pazourech…“ řekla s příslovečnou americkou zdvořilostí.
„No, přišel jsem na lov medvědů,“ odpověděl jsem s úsměvem a zvedl Nikon, zavěšený na popruzích ruksaku.
Ukázala mi několik fotografií medvědů na svém Canonu.
„Jo, odvěká konkurence mezi Nikonem a Canonem v praxi,“ myslel jsem si.
„Máš něco k jídlu a pití?“ zeptala se.
„Máš hlad anebo žízeň?“ zeptal jsem se překvapeně.
„Ale ne, jenom mi to ukaž…“ řekla.
Zkontrolovala vzduchotěsně uzavřený kontejner na jídlo a také termosku na kávu.
„Před pár dny tady byly dvě ženské, turistky.  Zastavily se na odpočívadle, kde jsou lavičky. Položily ruksaky na stůl, šly na záchodek a když přišly zpátky, tak tam byl medvěd, který jim mezitím roztrhal ruksak, sežral sendviče a chlemtal neobratně kávu z kelímku. Ony se málem podělaly do kalhot, utíkaly jako blázni a zastavily se až na Ranger Station v nedalekém městě.
„Hm,“ zamyslel jsem se.
„Pojď, ukážu ti stezku kolem potoka, kam medvědi chodí lovit lososy,“ řekla přátelsky.
Pak jsme šli spolu a já viděl hejna červených lososů, jak táhnou nahoru v potoku, byly jich stovky možná tisíce.
„Černí medvědi normálně neumí chytat ryby, ale v tomhle údolí se to naučili,“ řekla a vykračovala svižně do kopce.
Já jenom koulel očima a hledal nějakého medvěda.  A tak mi ukázala pár míst, kde v peřejích medvědi chodí na ty nádherné červeně zbarvené lososy. A pak jsme se rozloučili. Ona šla do hotelu, sbalit se a zpátky do San Francisca a já měl před sebou svůj první medvědí lovecký týden…

Před tím, než někam jedu, tak si vždy velice podrobně shromažďuji informace o předmětu mého fotografování.  Četl jsem několik článků a knížek jak žít s medvědy, hlavně z bezpečnostního hlediska, mluvil jsem s několika Rangery z lokality, ale pokaždé, i když je člověk připraven velice pečlivě, je ta realita jaksi jiná. A tak jsem kráčel do kopce, tiše a pozorně blízko potoka s lososy.  A najednou jsem v dálce uviděl nějaké zamaskované lidi  s foťáky a velkými teleobjektivy…
„Hello, no tak jsem vymáknul vaše tajné místo…“ snažil jsem se žertovat.
Nebyli rádi, že je objevil nějaký vetřelec, ale co mohli dělat když je to veřejný pozemek (les), kam má přístup každý.
„Kdo jsi a odkud přicházíš?“ zeptal se mne ten nejváženější.
Představil jsem se, vytáhl z ruksaku svůj tablet a ukázal na něm pár mých fotek.
„Moc hezké, já jsem Henry,“ pochválil stroze ten nejváženější.
Od jeho přítele jsem se dozvěděl, že několik let fotografoval pro National Geographic.
No a tak mne přijali mezi sebe a povídali všelijaké historky z fotografování. Povídali, povídali, já tiše poslouchal, ale pořád jsem nedočkavě čekal, kdy se objeví ten můj první medvěd. Sluníčko se pomalu spustilo dolů a pánové fotografové odjeli. 
Já tam seděl sám, vdechoval tu zázračnou vůni nádherného voňavého lesa, poslouchal žbluňkání potoka, koukal se jak skáčou přes překážky lososi; no prostě vychutnával jsem život…
A najednou jsem měl takový pocit… prostě cítil jsem něco… otočil hlavu doprava kousek dozadu… a tam, možná ani ne 12 metrů ode mne, stál na zadních medvěd a koukal se na mne…
„Oh, shit…“ vyskočil jsem do výšky, udělal 5-6 nacvičených kroků pozpátku, které dávají zvířatům signál, že nejsem nepřítel a že nechci narušit jejich prostředí…
Medvěd šel po čtyřech směrem ke mně, hlavu otočenou stydlivě ode mne. Já si uvědomil, že jsem stál na jeho stezce. Prošel tiše kolem mne, takže jsem se ho mohl dotknout, kdybych udělal jenom pul kroku dopředu. Měl tak nádherný kožíšek, že jsem to málem udělal, i když jsem předtím měl srdíčko někde dole v kalhotách…hihihi
A pak jsem pozoroval, jak loví lososy, jak mlaská když je jí. Potřebuje se zásobit potravou před zimním spánkem.
„To byl nádherný den,“ říkal jsem si nadšeně, když jsem pozdě v noci usínal.

Na druhý den jsem opět moc brzo vstal a šlapal kolem potoka. Tam jsem uviděl obrovského medvěda. Ale on už byl po snídani a mizel v křovinách. Fotografovat jeho záda mne nebavilo a tak jsem sledoval, jak jde nahoru do kopce.
Koukal jsem se kolem a říkám si „slunce svítí odtud, takže půjdu kolem kopce, abych ho potkal tak, že mi bude na něj svítit slunce“.
A tak jsem i udělal. Našel jsem ho jak obrovskými packami sbírá z křovin malinkaté plody. Je to až neuvěřitelné, jak to dokážou těmi obrovskými labami. A tak jsme se navzájem sledovali koutky očí a udržovali od sebe odstup. Já ho fotografoval jak sbírá brusinky. Pak se mu asi zdálo, že snědl více vitamínů než mu předepsal medvědí doktor a zmizel někde v křovinách. Sledoval jsem, kterým směrem asi jde. A najednou se objevil na mýtině a šel kolem asi třímetrového stromu, silného možná 25 cm, který byl napůl práchnivý… A když ho míjel, tak do něj praštil packou; strom vyletěl do vzduchu jako by to bylo párátko…
„Tohle není švanda, tou packou bych nechtěl dostat políček,“ pomyslel jsem si.
Medvěd zmizel z dohledu a já ostražitě čekal, kde se objeví. Najednou se objevil přímo přede mnou, kráčel ke mně do kopce. Moje ruka běhala nahoru a dolů… od spreje proti medvědům k Nikonu… Rozhodl jsem se pro Nikona, udělal několik rychlých záběrů. Pak se zastavil, ošklivě se na mne podíval; já udělal 6 kroků pozpátku, abych mu dal najevo, že na něj nechci útočit… Pak se otočil a naznačil, že nejsem hoden jeho pohledu a kráčel dolů do doliny.

Následující dny jsem potkal ještě několik medvědů, pak medvědici se dvěma mláďaty. Bylo to fascinující sledovat je několik hodin, jak se o ně stará, jak na ně z odstupu dohlíží, jak medvíďata nemotorně loví ryby. Jedno z nich prošlo přes potok a  přiblížilo se ke mně na tři metry. Já rychle dělal kroky pozpátku.
„Chce se mnou kamarádit, ale jeho maminka je kousek od nás a koutkem očí kouká, mohla by se o něj bát a zaútočit na mne“, pomyslel jsem si.
Černý medvěd dovede běžet někdy i víc než 50 km/hod a to já nedovedu.
A pak jsme se večer pohledem rozloučili.
A tak poslední den zbývalo už jenom vyzkoušet pouzdro do vody, vyrobené podle návodu z internetu, udělat pár fotek lososů pod vodou jak táhnou nahoru a pak rychle domů.

S medvědy jsem žil denně téměř dva týdny. Moc mne okouzlili. Udělal jsem více než 15 tisíc záběrů. Vybírat z nich bylo strašně těžké, ale konečně jsem to udělal…

PhotoStory      (Klikni na foto pro vetsi rozmer)

PhotoStory      (Klikni na foto pro vetsi rozmer)

American black bear(An), Medved baribal(Cz), Ursus americanus(Lat) 

Pri mem fotografovani nebylo narusene prostredi ve kterem zvirata ziji.
Vsechny snimky vznikly v prirozenem prostredi, zasadne nefotografuji
zvirata ochocena anebo v zajeti (podvod).
Prosim, take se naucte "eticky kodex zivota v prirode".

No harm has been done to wildlife or natural habitats while taking my pictures. 
All photographs have been taken in natural habitat and definitely not using animals in captivity. 
Please,  you to should learn about  “wildlife code of ethics”.

Dekuji za navstevu me PhotoStory.
Diskusy neoteviram abych se vyhnul
utokum cynickeho trolla.
Email od slusnych lidi mne vzdy potesi,
napise mi na > [e-mail] <

Wikipedie:

American black bear(An) >> http://en.wikipedia.org/wiki/American_black_bearMedved baribal (Cz) >> http://cs.wikipedia.org/wiki/Medv%C4%9Bd_baribal#K.C5.99.C3.AD.C5.BEen.C3.AD_druh.C5.AF