Tak po všech těch problémech jsem tady. Celnice proběhla
v pořádku, jen namátková kontrola zavazadel - už moje polní kuchyně je
přesvědčila, že nejsem drogový dealer. Jo zase naši fotbalisti mi pomohli....
JH
Všichni strašili, že s dvěma pasy budou problémy, možná ještě budou, ale tady to proběhlo skvěle. Otázka: „U vas drugyj pas!?" Odpověď :„Da", a bylo to. První hostinec, stavím, jsem bez peněz, ale můžu to zkusit. Nic, rádi mě odvezou taxíkem do banky vyměnit.... Odmítám, tak si řeknou o cigaretu, zapalovač, který mi nevrátí.
Startuju a vydávám se hledat banku, dojede mi ten taxík, vrací mi zapalovač a odvede mě k bance. Mám lepší náladu a je to znát i na těch lidech.
Cesta je nudná, rovná pouští zarostlou nějakou travou... silnice příšerný. Auta ještě horší. A musel jsem si zvyknout na to, že většina lidí tady má „plnou hubu zlata". Ze začátku mi to svádělo se na ty zuby pořád dívat. Vysvětlili mi, že je to hlavně kvůli zdraví, dobrý na srdce.... Nekazí se.... Měl bych o tom taky uvažovat....
Začíná se stmívat, mezinárodní silnice je pořád horší a horší. Noční jízdu nechci riskovat. Chtěl jsem dojet do pouštní rezervace, jsem tady. V mapě píšou, že je tady muzeum a tak.... Já našel zájezdní hostinec.
Končím tady. Tlustý vrchní mi ujišťuje, že tady můžu spát a pokud se tu i najím, tak zadarmo. Už kolem jídla je trochu legrace, když se dohadují, kolik čajíků pro mě udělat... ta hezká kuchařka navrhuje standardní dva. Té silnější asi připadám hubený, ta navrhuje čtyři.
Dva a byly vynikající, majitel na ně dohlíd´, sám mi je přines´.... Pak přišla na řadu „vodka 100 grama, dobra na život" a hladí si břicho.... Vodku fakt nemusím a soutěžit s touhle partou, to bych projel na celý čáře.
Syn majitele, kluk kolem 16 let, se kolem mě točí, líbí se mu motorka. Pak si najednou přisedne a jestli chci ženskou, že teď přišly, jsou prej dobrý, slušný, čistý.... Koukám na něj, usmívám se, na víc jsem se nezmohl....
Ty holky pojedí, dají vodku od cesty a odjíždějí, bez kšeftu, tentokrát. Ten klučina přijde za chvíli znovu a jestli nechci tyhle za peníze, že by věděl o jedný, co by.... To už se fakt směju. Vyndám si blok, to odzbrojí všechny nově příchozí, nikdo už mi nic nenabízí, už se mi na nic neptá....
Klučina všem vysvětluje, kudy a kam jedu, kolik žere motorka, kolik jezdí.... A já jsem konečně v klidu a sám.
Když se ptám na záchod, jsem poslán někam směrem k pouštní rezervaci. Našel jsem ho a radši šel do pouště, jak mi původně ukazovali.... Je půlnoc, kolem spí asi 10 lidí na lavicích... nikde není jediná volná jen pro mě.
Volám toho klučíka a ptám se, jak by se to dalo zařídit. Nabízí mi ještě jednu lavici, není venku, je tu trochu horko, ale byla by jen pro mě, to je pro mě fakt důležitý... pořád ještě.....
Holky z kuchyně jdou taky spát, culí se, něco si šuškají.... Koukám, kam jdou. Vedle hospody je taková komora, co se jí propadla střecha. TAM JSOU TAKOVÝ STARÝ POSTELOVÝ RÁMY S DRÁTĚNKOU, ZABLOUDIL JSEM SEM, KDYŽ JSEM HLEDAL TEN ZÁCHOD... Holky tam fakt jdou spát, to je jak u toho Borata s ženou v chlívku....
Konečně, karimatku pod sebe, spacák, přes sebe a spát a pryč... vodka tu tekla proudem, holky za prachy se ještě dvakrát vrátili, dneska fakt nic. Teď spí na jedné z lavic venku, kterou jsem měl vyhlídnutou.
Usínám s tankbagem a bundou u hlavy, to aby mi je někdo neukrad´... je vedro ... nemůžu usnout, jsou dvě a venku ještě někdo klábosí....
Pět hodin, probouzím se, ještě v polospánku hledám tankbag. Nic, sednu a koukám, co se děje... místo tankbagu je chlapská hlava... von tady spí....tankbag je uprostřed lavice... všechno v pořádku.
Balím, vedoucí se probírá s pořádnou kocovinou, přesto mi ještě zařídí čaj a chleba jako snídani. Pak odchází někam do pouště a já odjíždím směrem na Uzbekistán.
podívejte se na fotografie na:
http://picasaweb.google.cz/jaroslav.homolka/100DAYSOFRIDINGMADNOTBAD#
http://picasaweb.google.cz/jaroslav.homolka/100DaysOfRidingMadNotBat2#
