Všichni mě upozorňovali na to, že Bandar-e Abbas je fakt
horký území, něco jsem už zažil, tak jsem sice poslouchal, ale jen tak na půl
ucha… asi to byla chyba, ale… co si nezkusím, tomu stejně nevěřím…
Iran Persky zaliv KaratanJH
Brzo ráno vyrážím z Persepole… jen vyměnit peníze a dál, dolů na jih… láká mě to, jiná kultura, jiní lidé… Perský a Ománský záliv.
Vyměnit peníze - to vypadá na pořádný problém. Buď vůbec nemění, nebo jen 100 dolarové bankovky. To je malér, do Shirazu se mi fakt pořád ještě nechce… všechny banky jsem prošel a nic – doporučení Shiraz. To fakt NE! Zkouším to s Visa kartou, jsem skoro k smíchu.
Celou tu dobu se mnou chodí takový malý kluk, nadšenec do motorek. Je fajn. Pomáhá mi přemlouvat. Jeden bankéř nakonec ode mě dolary kupuje, bere si provizi 3 dolary ze sta, to beru. Klučík na chvíli zmizel a přinesl čaj a nějaké koláčky. Kupuju mu colu a vyrážím. Konečně, už je zase 10 hodin, to to chytím kolem poledne. Co se dá dělat, jdu na to, přece srabsky nezalezu do stínu.
Začátek je dobrý, ale každým kilometrem a každou hodinou to nabírá na síle. Myslel jsem si, že Aquba v Jordánsku byla maximum, nebyla… fakt nebyla…
V jedné zatáčce potkávám obrovský návěs 45 metrů, nemůžou dál ani zpátky jsou tu už čtyři dny. Vaří mi čaj, doplňují vodu, žertují o vařených vejcích. Našli si tu pár zapomenutých stromů kolem pramene a čekají na rozhodnutí.
Ještě je tu jeden, ten k nim nepatří, ale motá se tady… takový zrzek, už jsem je viděl, velice často jsou to ti od náboženský policie. Nevím proč, ale jsou to právě oni, koho baví buzerovat… (pak jsem se dozvěděl, že jsou to Afgánci – tihle divní zrzkové – a prý sem exportují móresy Talibanu).
Chce vidět pas, pak někomu volá, přijede mu posila. Začínají být drzí. Nakonec, ať s nimi jedu někam… ani nevím, jak se to jmenovalo… usmívám se, mají snahu mě popohánět. Malýho kluka, který se tu objevil a řekl mi hallo, dost slušně sjedou.
Ten zrzek sedne na tu íránskou 125 a ten druhý se staví se svým Peugeotem 206 za mě, něco jako konvoj. Tak jo, přidám plyn a mizím jim v kopcích…
To horko nepřestává… Blbec jsem si dneska vzal krátký rukávy, začíná mi přebíhat mráz po zádech… stavím, dneska to nedotáhnu, hledám místo na přespání, ale je to šílený, ta země je tak rozpálená, že to by se nedalo.
Další kilometry, už to trochu jde, stmívá se, nějaký hotelový komplex… vyjednávání o ceně ze 40 dolarů na 20, níž nejdou… OK.
Sprcha je ten nejlepší vynález, stahuju fotky, pojím svůj oblíbený sýr a spím, ani nevím jak.
Druhý den startuju brzo ráno. Ukecal jsem cenu, nedostal jsem snídani J Chci dojet co nejdál. Kolem druhé se to už zase nedá vydržet, vesnice jsou tak po 20 až 50 km, ale benzín ta po 150 až 200 km. Stavím, malý krámek se širokou zastíněnou verandou. Kupuju si vodu, ledovou hned vypiju, poleju si hlavu.
To, co přišlo, jsem ještě nezažil….žíly mi naběhnou jak Frištenskýmu… hlava se lehce točí, ale hlavně všechno, co jsem vypil, je ihned pryč v podobě potu, jsou to proudy potu, zalejvaj se mi oči, odevšad, ze mě leje a vevnitř je mi hrozná zima, začíná se mi točit hlava… ta studená voda byl blbý nápad, jdu si pro svojí, pěkně horkou. Popíjím a pomalu se srovnávám, pode mnou je louže, přestože bosé nohy neudržím na dlaždicích. Vypil jsem další dvě petlahve teplé vody… a vyrazil dál, je tu opravdu horko, a nejen to, ještě velký dusno, to ten Perský záliv.
Bandar-e Abbas jen projíždím, nedaří se mi najít nějakou cestu k moři. Nelíbí se mi to tu, jedu pryč, chci něco menšího. Vybírám si Minab. Po cestě ještě stavím ve stínu na napití a něco malýho – čajový sušenky.
Přisedne si ke mně chlapík, je z Pákistánu, pracuje tu na stavbě za pár korun. Všechno odmítá, jen sušenkám neodolá. Jíme je spolu pod stromem, hezká chvilka, loučení krátký, ale ty oči… je v nich smutek… ještě podobné uvidím, ale tyhle byly první.
Minab, jediný hotýlek, smlouvám o ceně, dohoda, chlapík něco zapíše, uklízím věci z motorky, něco táhnu na pokoj, něco nechávám v recepci.
Pak internetová kavárna, počítačoví nadšenci… legrace o ženách… líbí se jim můj fanklub a nabízejí mi tradiční perskou muziku, to beru.
Ráno kolem šesté teplota 38 a strašné dusno. Nechce, i chce, se mi ještě víc na jih. Přes den je tu skutečných 50 stupňů, to jsem zažil po cestě sem. Dám tomu šanci, potkávám ženy v červených maskách, ale jsou strašně plachý, jak zastavím, zmizí. Urazím asi 100 km, je fakt strašně a ta krajina je šílená, hrubá, horká, nepřátelská…
Jsem na vážkách, nechce se mi to vzdát… nemám fotku těch masek, nejsem na nejjižnějším místě… Kuh Mobarak, je vesnice, kde se rozhodnu to otočit zpátky na sever. Povedli se mi nějaké obrázky masek a už je zas fakt nesnesitelně, pro mě nesnesitelně, asi by to šlo, ale já to vzdal. Přijal jsem počítání, počkal jsem si na kolenou na tu desítku, abych si odpočinul a nabral nějaký síly…
podívejte se na fotografie na:
http://picasaweb.google.cz/jaroslav.homolka/100DAYSOFRIDINGMADNOTBAD#
http://picasaweb.google.cz/jaroslav.homolka/100DaysOfRidingMadNotBat2#
