Večer začal podle plánu, všechny bágly ven, všechno z báglů
ven a jinak. Na pokoji je to jak v Hirošimě prvních okamžiků. Kašlu na to,
dám sprchu, doutníka, ale co s tím?
JH
Pokusy jsou marný. Mám chuť zbavit se Koránu, ale…. Tak jsem to zase naskládal zpátky a odložil na lepší časy. Dal se do psaní, zkusil spojení se světem. Jde to, jen nevím na kolik to přijde, rozpočet je trochu našponovaný.
Naštěstí můj dlouholetý kamarád David Mencl na mě vsadil a dal mi „autorský honorář“ za knihu pro jeho zákazníky předem. Tímto Davide díky, fakt jsi mi pomohl - nejen tím, že jsi vlastně dal peníze, ale tím, že jsi mi potvrdil, že známých máme hodně, přátel málo, ti se snadno poznají :o)
To dneska večer nejdůležitější je skrýt poměrně velkou hotovost, kterou celou cestu s sebou převážím. Vymysleli jsme to s dalším „starým kamarádem“ Jirkou Opoldou (přezdívka) pečlivě, tak nějak skoro německy. Taky to tak Jirko dopadlo, jako Němci v námořní bitvě, když byly jejich kanóny moc přesný. My taky. Schovka nejde otevřít, ještě že byla prázdná :o) Tak nasáčkovaný peníze zpátky do bagů.
Spím ani nevím jak, poslední dny jsem tomu moc nedal. Ráno, snídaně skoro jak do postele, jen o patro níž. Přisedá si ke mně kluk (asi 40), co jsme se viděli večer a povídáme si. Je policistou v Kosovu. Málem zapomínám kousat, když vypráví, jak to ve „světě“ chodí. Má to v hlavě fakt srovnaný. Líbí se mi.
Pak probereme i cestu, budoucnost světa za 20 let a rozloučíme se. Když odchází, jako by to tušil, říká: „Kdyby, tak mě radši nikde nejmenuj.“ Nebudu, jasně. Odchází. Já si zapálím ještě jeden a ještě jeden doutník. Přemýšlím o tom, co jsem slyšel, co v nás někde dřímá a když to někdo spustí, čeho jsme schopní. Jsme zvířata, ne boží stvoření.
Dokouřeno, oblečená pláštěnka a dál a dál polykat kilometry. Je jich přede mnou ještě dost a dost. První, v čem jsem selhal, jsou statistiky o tankování, kilometrech, naštěstí to hlídají ty věci kolem mě, tak to snad nějak zrekonstruuju, kdyby to někoho zajímalo.
Po cestě si vybírám pumpu, kde si dám svůj doutník a kafe. Vybíral a přebral. Kafe nemaj a maj moc otázek. Třeba kolik ta motorka stojí, kolik nás jede, kde budu přejíždět hranice. Je jich víc, moc se mi nelíbí. Začínám přestávat s upřímností, která může být považovaná za blbý chlubení. Třeba jako - jedu sám „hrdina – snaživec“, nebo jedu až do Číny, tři měsíce bez lidí…..
Když mi to dojde, dokouřím dřív, než „kluci dotelefonují“ a mizím tak, že jsem málem tu naloženou motorku postavil na zadní, to už nebyla blbá frajeřina, to už byla jen daň za blbost. Hlava generuje hrozný věci. Jak změnit trasu, jak zrychlit nebo zase zpomalit. Viděl jsem najednou ty obrazy z Kosova. Jak parta lidí na výletě přepadne rodinu, pobije, ženu znásilní, děti umučí…. Hrůza.
Naštěstí to přešlo, prší, fouká vítr, mám co dělat udržet se na silnici. Po 200 kilometrech stavím na kafe. Už si ani nezpívám proti spánku.
(fotografie z cesty prohlížejte na: http://picasaweb.google.cz/jaroslav.homolka/100DAYSOFRIDINGMADNOTBAD?authkey=Gv1sRgCL_Y9Kre-4zZKg&feat=directlink# )
