Mashad, zase jedno veliký město se strašnou spoustou aut a
lidí… tentokrát se napíchnu na zdejší cestovatele v naději, že tak snáz
najdu camp. Poznají se snadno podle obrovských balíků na střeše. Tihle jsou
z Bandar-e Abbasu… ten už znám.
rodinaJH
Nakonec nejeli do campu, ale do hotelu. Ty uličky, kde jsme skončili, se mi moc nelíbí a představa motorky venku už vůbec ne. Hoteliér je neoblomný a já už smrdím na dálku. 50 dolarů za noc, to je nekřesťanská cena, ale jsem v muslimský zemi, tady se to počítá jinak… dohodneme se, ale musím dostat motorku do hotelu, jde to. Pak je to vlastně cena za dva a jde to.
S motorkou, ale hlavně s věcmi na ní, si dělám pořád starosti, zatím zbytečně, ale … focení, bunda s doklady… tak rychlá sprcha, dopsat nějaký texty. To byla iluze, pad´ jsem za vlast, jen co jsem zavolal domů.
Ráno je skvělý, jen špatná zpráva, pas mi do Mashadu nejde poslat. Musím do Teheránu. Tam jsem vůbec nechtěl, představa 15 000 000 lidí a provozu mi od začátku nedělá dobře. Ani těch asi 800 km mi nesedí do plánu.
Odpočatej, vyspalej, umytej se mi jede jedna báseň. Teda začátek je nuda, rovina, zelená, ale nekonečná rovina. Navečer přijdou hory, musím najít nějaký spaní a na hotel už není nálada, ani peníze.
Bojnurd Národní park, je skoro tma, ale stavím, protože vidím nějaký ohně. První, co vidím po zastavení, jsou divočáci jak dům hned u silnice… policista ukazuje pendrek, a že prý mám být v klidu… jsem v klidu. Opět haló kolem mého stanu, několik fotografií s lidmi, co projíždějí i s těmi, kteří tu budou také spát.
Camp utichá kolem půlnoci, nemůžu zase spát, myšlenky se mi honí hlavou. Původně to mělo být 100 dnů samoty. Ta chvilka samoty by se mi fakt hodila. Od rána do večera, jakmile někde zastavím, už je tu někdo kolem mě, zastaví se jeden, za chvíli je jich deset, nemyslí to zle, je to pro ně atrakce, ale už z toho začínám být unavený….
Ještě kolem jedné se někdo dohaduje u motorky. Usnu jak zabitý. Najednou strašný rámus, ženský křik…. Troubení aut, řev chlapů…. Nevím, kde jsem, jestli pořád v Tabasu, Mashadu, nebo kde… nejsem schopnej se zorientovat. Když vylezu ze stanu, už je po všem… divočáci tam někomu vlezli do stanu.
Čučím do stropu stanu a nemůžu znovu usnout. Kolem páté to vzdávám. Stejně už někteří balí, to znamená, že houkají alarmy, pískají otevírající se dveře auta…..
Rychle do Teheránu, tam musím na hotel, tak to dospím. Cesta je docela dobrá, před Teheránem pěkný průjezd horami.
Teherán, je zase podvečer…. Docela klid při vjezdu do města. Stavím na douťas, odskočení si, hluboký nádech a vyrazit do provozu hledat hotel v tomhle labyrintu. Teherán je vlastně obrovský dálniční uzel obestavěný domy. První dojem, tady se ztratím na prvním nadjezdu a končím.
Když tak přemýšlím a dívám se do večerního oparu nad městem – nic jiného není vidět, zapískají gumy. Obrovitý tlouštík v červené kombinéze smykem na své 125 ccm crosce zastaví přede mnou, vyfotí si mě, zasměje se a zmizí. Nestačil jsem se ani zeptat na hotel….
První větší kruháč v Teheránu, policista řídí dopravu tím, že zastaví pruh tak, že si před něj stoupne, první úsměv z auta, první otázka na hotel…. Stojím před ním…. Jen jak se do něj dostat. Po chodníku radí mi policista. Zastaví mi provoz a já najíždím na chodník, sjíždím tři schody, abych se dostal k recepci hotelu.
Drahý, ale dobrý hotel, motorka zajištěná a v restauraci WiFi. Sprcha, poslat fotky, něco napsat, zavolat domu, jak to je s tím pasem a vízy. Pas odešel, zítra by měl být v Teheránu….
Ráno, taxík, na to hledat to sám, se necítím, konec hrdinství. I taxikář to hledá víc jak hodinu a to ho po telefonu navigují. Ne že by to naše zastupitelství bylo někde zastrčený, jen se tam asi tak často nejezdí.
Naše velvyslanectví. Nejdřív dohady s úředníkem v perštině a jeho dobré angličtině pomocí domovního telefonu, nic moc. Nerozumí tomu, proč bych měl mít u pana Nohy (náš velvyslanec v Teheránu) svůj pas.
Pak se toho ujme pan Juryč (doufám, že jsem si dobře zapamatoval jeho jméno, pokud ne, moc se omlouvám). Jsem nadšený z toho, jak se mi ujal, zařídil telefonát na Turkmenské velvyslanectví, dal mi řidiče a služební auto. Jen pas tu ještě není. Přesto to zkoušíme - dostat vízum do starého pasu…
Turkmenské velvyslanectví nezapře ruskou minulost. Nejprve nabubřelý přístup… posílá nás k okýnku, že ho naše zastoupení nezajímá. Po chvilce se začíná usmívat. Bere si ode mě pas, ale sem to nejde… pro tranzit potřebuju vízum Uzbekystánu a to je v tom druhém pase, který ještě nedorazil. Tak snad zítra…. Přátelsky se loučí. Ujišťuje mi, že to půjde obratem. Že pokud bude zítra pas, můžu zítra vyrazit do Turkmenistánu….
Odpoledne telefonát od pana Juryče, už na cestě autem do Čech, že pas je na ambasádě, že zítra kolem osmé si ho můžu vyzvednout. Ten chlap je fakt skvělej. Moh´ se na to vybodnout. Dozvěděl bych se to zítra – neudělal to, zavolal…. Ještě jednou díky….
Ráno klem osmé stejný taxikář, tak rovnou na ambasádu. Pan Noha osobně mi předává pas, ještě nějaký úřad, přání šťastné cesty, dopít kávu. Řidič od ambasády mě opět veze na Turkmenské velvyslanectví. Už se vidím, jak za pár hodin překračuju hranice….
A je to tu. Co bylo včera, neplatí…. Mám správný pas, ale teď budou svátky, tak musím zpátky do Mashadu a tam si ho v pondělí vyzvednout…. Nálada je na nule. Už toho tady mám dost…. Představa stejný cesty 800 km zpátky mi nahání husí kůži.
Nedá se nic dělat. Ujišťuje mi ten samý chlápek, co mi včera sliboval, že to půjde. Musím si zvykat, jedu tím směrem….
podívejte se na fotografie na:
http://picasaweb.google.cz/jaroslav.homolka/100DAYSOFRIDINGMADNOTBAD#
http://picasaweb.google.cz/jaroslav.homolka/100DaysOfRidingMadNotBat2#
