Je krásný ráno, pocity už dobrý, už jsem se našel a přišel
tomu všemu na chuť. Je to tu jiný, ale dobrý.
okolí solných doluJH
Hranice - mám trochu trému. Ty Syrský se mi moc nepovedly. Teď už je to o něčem jiným, už nejsem vyplašenej, dokážu se v klidu soustředit. Stejný procedury, spousty razítek. Hodně mi to usnadnil karnet, který tu prý podle informací autoklubu nepotřebuju - ale tady ho vyžadujou.
Za hodinu a půl jsem vyřízenej, náklady asi 50$, žádný výdaje na prostředníka, mám ze sebe radost, plácám se po ramenou.
Káva, doutník, než opustím hraniční prostor. Nějaká korpulentní blondýna (turistka, nevím odkud) oceňuje motorku zdvižením palce, až jsem se lek´, vedle těch zahalených žen to byl blesk z čistého nebe, skoro jsem se červenal :o)
Blíží se Amman - projel jsem Damašek - tohle bude stejný. Určit azimut, chytit si vodiče a jsem do dvou hodin venku.
Ještě furt se mi nechce do velkých měst. Celou cestu to samý - nákupní centra, autosalóny, Mc Donaldy... Ne, toho už mám dost doma. Stará centra – žádný rozdíl. Bazar, je plný čínskýho zboží, nepoznám originál od napodobeniny, nesnáším nakupování a lidi? Jsou víc evropský než my... Radši se toulám po malých městečkách, je to tam opravdovější. Žádný luxus, život jaký je. I když i tady je algida a cola na každém kroku. Marlboro, Winston se tu prodávají jako Íránské cigarety :o) No Amerika..
Amman, mě překvapil. Temperament a razance překročila moje očekávání nejméně o 300%. Je to zběsilost, přeplněné silnice se pohybují kolem šedesátky tam, kde my v Praze popojíždíme.
Semafory mají odpočítávání. Všichni startují v předstihu 5 vteřin - to se jede na červenou. Občas ji nerespektuje nikdo.
Nacházím si celkem tři vodiče. Taxikář mi dal největší lekci. Nalepený na jeho blatníku v 60-80 km/h lítám z jednoho pruhu do druhého, z obchvatu do zapadlých uliček a zpátky. V tom všem halda lidí přechází kdekoli, kdykoli. Někteří jezdí v protisměru bez blinkru, světel, prostě jedou, motorky, auta i náklaďáky.
Mám to za sebou a jsem rád. Zastavuju a dopřávám si luxus holiče. Všichni chlapi jsou tu upravení - vlasy, vousy...
A teď Kings Road, nejdřív Mont Nebo, pak Dead Sea a pak dolů po nejkrásnější silnici jakou jsem zatím zažil.
Teplota prudce stoupá, je pozdě odpoledne, je kolem 35 stupňů. Vidím Dead Sea dole pode mnou jako veliký hrnec vroucí vody, vypadá to jako pára nad hrncem.
Jsem vedle z týhle silnice, skoro dokonalý povrch, krásný dlouhý zatáčky, nikde nikdo.
Dead Sea, kontrola pasu, jsem v hraničním pásu. Velký Jeep s protiletadlovým dvojčetem na korbě. Divný, ale to si zvyknu.
Dead Sea, sám na pláži, teplota vody 30 stupňů, vzduchu při západu slunce 38.
Přespím tady, ráno enduro trénink s plnou náloží. Když se tady rozbiju, pomoc není tak daleko :o)
Strašná noc, blbý nápad, horko, vlhko. Do rána zrezlo, co mohlo, i můj super nůž Buck :o) I kšandy BMW – maj´ na sobě stopy Mrtvého moře.
Ráno offroad, kamení, trocha písku, nějaký vlny, to bych měl zvládnout. Půl hodiny - asi tak to nějak vypadá.
První pád, klasika - ztratil jsem rychlost, válím se v písku, motorka běží, zvednout ji, když je hlavou z kopce, to bude síla.
Odstrojit, odnosit, zvednout... Teplota teď v 8 hodin 39. Motorka stojí, já sice taky, ale leje ze mě. Nastrojit a pokračovat.
Beng, další pád - odstrojit, teď už nenastrojuju, až ji dostanu na slušný povrch, pak ji nastrojím.
To ale trvá další tři hodiny. Stojí to další dva pády, jedno brutální zahrabání.
Klasika jak z filmu, sám dobrovolně pokládám mašinu na bok, otáčím ji po válci, v duchu slzím, ale od toho tam ty rámy od Touratechu jsou.
Je skoro poledne, vypil jsem tři litry vody, ujel asi půl kilometru, ale motorka už je na relativně pevným.
Teď nanosit ty věci půl kilometru k motorce. Nikde nikdo, i když silnice je na dohled.
Nastrojeno, najednou je tu pastevec se svým stádem, směje se mi a nabízí nějaký balený cigáro.
Jsem vyřízenej a hledám brýle na dálku. Nikde nejsou. Teplota 47. Vyjíždím na pevnou silnici. Přední brzda nebrzdí vůbec, zadek jen jako...
Problém. Strašný horko, nikde kousek stínu, voda dochází, všude odsud je to daleko, všude strašný sjezdy, co si bez brzd nedovedu představit.
Hledám něco jako dílnu, kde bych s tím v klidu něco udělal. Vojáci mi posílají někam asi 7 km daleko... Šílený vedro, teplota nestoupá, ale pocit horka ano.
Servis, volám Jakuba Hrušku z Autecu, nebere to, má hovor. Potřebuju odvzdušnit brzdy, 8 mm klíč nemám s sebou. Mechanik v servisu, mezitím než se mohu dovolat, odbrzďuje... Když to vidím, křičím na něj... Brzdovka lítá všude kolem.
Když už jsem u něj, má povolený i dutý šroub u pumpy. Už nebrzdí ani ten zadek…
Nechává mi tam stát i s motorkou na tom šíleným sluníčku a odchází s tím, že to nejde...
Je takový horko, že se mi začíná dělat blbě, fakt blbě...
Zalézám pod plachtu nějakýho krámku. Tam se mě ujme takový malý kluk. Boty dolů, strašný horko... Litry vody na hlavu, stín... Za chvíli to přešlo, ale co s tou motorkou. Všichni radí Amman, srandové. Mechanik mi nabízí odvoz motorky do Ammanu - za 500$.
Konečně Jakub... První spřízněná duše. Nebyl to malér, dokud ten mechanik nevycákal brzdovku do prachu u cesty. Teď je problém, je zavzdušněné ABS. Domlouváme se, kluci radí, jak na to.
Ve vedlejší dílně dostávám azyl na dvě hodiny asi za 10$.
Jdu na to, nádrž dolů, dolít, odvzdušnit a modlit se... Kluci jsou pro případ potřeby na telefonu.
To snad nebude tak velký problém, při troše pečlivosti se to dá.
Bolí mi zápěstí, přichází bolest žeber po ranním enduro tréninku, ale je naděje, že budu pokračovat.
Když dělám na motorce, musí mít všechno svoje místo - tady, to nejde, věčně se mi tu někdo v něčem hrabe, nějaký modrooký černoch mi pořád něco sděluje, kdo jede kolem, chodí se dívat na toho exota... Už ani nereaguju, dělám si svý. Po třech hodinách hotovo, brzdí. Ne dokonale, je tam ještě trochu vzduchu, předek při mírném odbrzdění měkne, ale dá se s tím jet. Je pořád těch 47, ale ve stínu to jde.
U mechanika sklízím uznání, obědvám s nimi z jednoho obrovskýho talíře.
Žebra cítím víc a víc, ale musím pryč, zpátky na Kings Road. Asi jako jediný pako ji projíždím vpodvečer a v noci. Dvě nebo tři policejní kontroly, únava roste... Jsou asi 2 v noci.
Hned vedle silnice stavím stan a usínám, budík na 5.hodinu, abych si taky Kings Road užil ráno a udělal nějaký fotky v pěkným světle...
Díky, Jakube a kluci z Autecu, dneska jste mi moc pomohli a umožnili pokračovat, bez vás bych teď nejspíš hledal způsob, jak dostat motorku v pořádku domů...
(fotografie z cesty prohlížejte na: http://picasaweb.google.cz/jaroslav.homolka/100DAYSOFRIDINGMADNOTBAD?authkey=Gv1sRgCL_Y9Kre-4zZKg&feat=directlink# )
