Jestli jsem něco nazval peklem, tak tohle musela být ďáblova
sluj. Jsem v Kermanu - už druhý den - a to je na mě moc. Mám
v plánu zase vyrazit. Kam jinam než do pouště, když je tak blízko. Pár
tipů a rad od majitele hotelu. „Dangerous way“ není myšleno jako nebezpeční
lidé na cestě, ale sama cesta je nebezpečná….
pády a zvedání znovu a znovuJH
Beru na vědomí a vyrážím. Úvodní část by nevytvořila snad žádná fantazie. Nádherný hory, pěkná silnice, stoupání, klesání... Zastávka v předposlední vesnici, nákup zásob, vody. Další rady a doporučení. Přikyvuju, myslím si své. Byl jsem v Jordánské poušti, zvládl jsem proslavený Bandar-e Abbas… co mě může překvapit… teď přikyvují oni a myslí si své.
První kilometry dávají tušit, že to nebude lehký, ale… Každý metr klesání začínám nepříjemně cítit na rukách, to není horko, to je spalování kůže v přímém přenosu. Poslední vesnice, tankuju, další možnost za 250 km… teď už reaguju na poznámku k mým krátkým rukávům převlečením trička.
Všechno zelený mizí se vzdáleností metrů, ne kilometrů. Poslední ostrůvky zvláštních skupin stromů… pak už jen ty hrboly, na kterých se drží… za chvíli už ani ty hrboly, je neskutečná výheň… zas mi to moc nevyšlo, je kolem poledne.
Poslední odbočka Desert Camp 9 km. Váhám, je fakt hrozně, mám kuklu přes pusu, aby se dalo vůbec dýchat, vítr sílí, jedu tak v 15ti stupňovém náklonu. Než se přiblíží křižovatka, je rozhodnuto, jedu dál.
To vedro je neskutečný, suchý… dochází mi konečně, že pouště dělá vítr, ne sluníčko. Mám pocit, že mě vysušuje neskutečně rychle. Jedu asi 40 km, už je kolem jedné hodiny, vrchol dne a tahle teplota tady vydrží tak do pěti, pak trochu opadne, ale hlavně se ztišuje vítr.
Vítr sílí, na silnici se začínají neuvěřitelně rychle dělat písečné jazyky. Jsem nervózní, v písku to moc neumím… a je to tady - první pád. Jedu pomalu, tak bez následků, ale ta dřina to postavit. Je mi strašně. Nastrojím, nasednu a po dvaceti metrech ležím znovu… je toho moc, uvědomuju si…
Kamaráde, trochu pokory… mám pocit, že se mi vaří krev v žilách… když se podívám na ruce, nikdy jsem svoje žíly takhle neviděl… tohle nezvládneš, ale co tu chceš dělat? Nikde nic, nikde nikdo, signál není… policejní hlídka projíždí dvakrát denně.
Nikde není kousek stínu. Ten vítr je hnusný, mám písek všude. Cedule, že za 5 km má být zdravotní stanice, to tady mají docela zmáklý - pokračuju. Stanice není, je rozestavěná a přestali tu tak před šesti roky.
Zajíždím tedy na štěrk s pískem, vidina stínu a krytu před tím strašným větrem mi dodává odvahu. A zase na zemi… teď už nemám sílu tu motorku zvedat. Zalézám do nedostavěné koupelny. Prostor asi tak 2x2 metry, uprostřed do půlky přepažený jako šatna… bez dveří, plný jemného písku, ale nejde sem přímý sluníčko. Jediný otevřený prostor, kam se dá schovat… musím vydržet tak do čtyř pěti, pak to půjde o něco líp.
Zalezu a dýchám, jak jen dokážu… je mi skoro špatně… nemůžu se zchladit… i tady je příšerný horko a každou chvíli i sem dýchne ten strašlivý horký fen… mám dost, uvědomuju si to, přehnal jsem to… vidím tu motorku na boku, lahve s horkou vodou leží v písku… nechce se mi pro ně. Musím…
Jdu pro ně a přijíždí policie v pickupu, pět chlapíků se samopaly a kulometem na korbě… pomáhají mi zvednout motorku, kontrolují vodu a doklady… doporučí mi tu zůstat do pěti a odjíždějí… nic jinýho nejde stejně dělat… ale motorka je částečně ve stínu, já úplně a skoro sem nefouká.
Dám se do vaření, jídlo, pak čaj… chvilku to vypadá jako pohoda, vítr sílí… už zase se nedá dýchat, z nosu i pusy se mi valí sliny… sliznice se brání proti přehřátí… nasazuju si kuklu a zalézám do nejvzdálenějšího kouta… mám pocit, že hořím i zevnitř… vaření stálo dvě lahve vody… dvě ještě mám, ale je teprve kolem druhé hodiny.
Nechce se mi tu čekat, ale nevím, co dělat… čas stojí, minuty se vlečou…. Další policejní hlídka…. Musím odtud… je bouře a bude se prý zhoršovat… obouvám si vařící boty na stejně horké nohy… musím, rozkaz zní jasně a nedá se o něm diskutovat… Doporučení - Desert Camp odtud asi 50 km zpátky.
To je skoro hodina jízdy… poslední pití, být to čaj, řekl bych, že je horký… nevím vlastně jak jsem to ujel… každou chvíli jsem se koncentroval na dýchání… pořád jsem měl tendenci začít dýchat pusou, ale to je ještě horší… odbočka na Desert Camp a 9 km vypadají jako nekonečně daleko… ale je to alespoň nějaký místo, kde snad bude stín, voda, něco zelenýho…
Jsem na místě… nic zelenýho… nikde nikdo.. .strašlivý vedro… na ploše fotbalového hřiště je vybudováno několik kulatých přístřešků. Stín. Zalézám do prvního, který vidím, lehám si na zem a těžce dýchám… pod hlavu si dávám lahev vody, co jsem si vzal s sebou. Musím na ni dát kuklu, jinak byla horká, že by se na ní nedalo ležet… i podlaha sálá, ale to je mi teď jedno… spát, chce se mi strašně spát…
Stín tu je, ale pořád sem fouká ten hrozně horký vítr… chtělo by to plachtu… mám ji na motorce, ale nemám síly tam dojít… asi po půl hodině se konečně rozhoupu a jdu pro ní…. Ještě zkusím ten barák… všude zamčeno… za domem je voda. Pouštím kohoutek… nic. Po chvílí tlak vyrazí pískový špunt a řine se skoro vařící voda. Ale je to voda.
Dovláčím se znovu do přístřešku. Zase se svalím na zem… mám fakt dost… koukám na hodinky, jsou čtyři, ale vedro je pořád stejný. Další půlhodina, už jsou vidět delší stíny, slunce zapadne, ale vůbec se neochladilo, je to ten vítr.
Přestěhuju se i s motorkou do takový veliký palmový chajdy. Nechal jsem celou tu dobu odtíkat tu vodu… teď už v ní udržím ruce, celý se oplachuju. Už to vypadá, že se stmívá.
Mám nápad, když už je to takhle, zůstanu tady ještě den… konečně sám a bez lidí… potřebuju si hodně věcí promyslet…. Mad not Bat. Voda je, nějaký jídlo mám, to by se mělo zvládnout, začíná se mi ta myšlenka líbit. V tý stodole tolik nefouká… dopíšu nějaké texty, stáhnu fotky, ráno a večer půjdu v klidu a sám fotit…. A konečně uvidím ty hvězdy v poušti… není žádný měsíc.
Na chvilku se natáhnu a hraju si s tou myšlenkou. Slyším motorku, to je blbost… ne, slyším jí! Zůstávám ležet a doufám, že si mě nikdo nevšimne a vypadne. Motorka vjede přímo ke mně. Je to správce a bude tady celou noc…
Ale má studenou vodu. Chvilku si povídáme. Nechce se mi do toho, chtěl jsem být sám s tou pouští, s tou spoustou pocitů, co jsem dneska vyfasoval… je za mnou jak stín, dokonce mi asistuje u vaření… polívka z prášku mu nevoní, ale neodchází… on tu snad se mnou bude celou noc.
Zve mě k sobě, má tam klimatizaci. Slušně odmítám a naštěstí je mu tady vedro, mě taky, ale ta samota za to stojí… večeře je na zemi, ale nemohu jíst.
Stmívá se rychle, z baráku řve televize. Rozsvěcí se mi tu žárovky. To nechci! Slyším auto… to ne, chci být chvilku sám se sebou a se svýma myšlenkama.
Italští manželé, sympaťáci, zvou mi na večeři… odmítám, ale chvilku pokecáme o Sýrii, Jordánsku a Praze před rokem 89… to zvládneme za půl hodiny.
Rozsvítí se strašlivý stožár s halogeny, hvězdy zmizí úplně. Zalézám do chýše, lehám si a přemýšlím, jak zhasnout alespoň ty žárovky. Správce tvrdí, že je to spojeno s tím sloupem a ten zhasne ve dvanáct hodin - podle předpisu.
Zas nějaká motorka. Ti Italové je zabavili. Jsem sám, ale huláká tu televize, svítí tisíce wattů do noci… melu se na pryčně, je strašný vedro, karimatka zchladla a změkla, cítím strukturu dřeva… jsem na vybuchnutí….
Pak už nevím nic. Probouzím se chladem, hodně slabě se rozednívá…žárovky dál svítí, televize dál huláká…. Vytahuju spacák a usínám. Probouzím se v 6 hodin, něco se mi zdálo, ale nevím co, jen to byly nějaký formy jako na figurku, obě poloviny stejný… a hlava furt generovala, tak je to správný, zapadá to do sebe…
V tichosti balím, Italové jsou už pryč. Musím pryč, to není TO místo. Jdu se podívat do domku, správce spí. Beru si studenou vodu.
Mám sbaleno, správce se diví, proč už odjíždím. Ráno je to úplně něco jiného, nádhera, krásná plastika i toho nejmenšího kousku písku… to není poledne, kdy je to všechno beztvaré, horké a nevlídné….
I tento den přejde – indické přísloví.
podívejte se na fotografie na:
http://picasaweb.google.cz/jaroslav.homolka/100DAYSOFRIDINGMADNOTBAD#
http://picasaweb.google.cz/jaroslav.homolka/100DaysOfRidingMadNotBat2#
