Tak konečně z města venku. Dva dny údržby, práce na PC
a zase pryč, hory, normální lidi… nemám fakt rád ty velký města, neony, čínský
zboží, brambůrky… A zase hajzlík v hotelu…
hlinena vesniceJH
Nejdřív nechtěl vyjednávat o ceně, dokonce ji začal navyšovat. Chtěl jsem odjet, tak přihodil internet zdarma a čaj na pokoji. Drahý, ale vlastně dobrý kompromis. Ráno jsem se rychle sbalil, připravil fotky a texty na poslání, nabalil motorku…. Vrátil klíče, přestože do dvou jsem měl dost času.
Sednu k internetu, pošlu fotky, texty, přinesu si konvici teplé vody…. Popíjím čaj…. Odcházím, loučím se a recepční, ten chlápek ze včerejšího večera, že musím platit, koukám na něj, nerozumím… čaj – ta teplá voda, pytlík byl můj 10 dolarů, internet dalších 10…. To si děláš srandu…. Opustil jsem pokoj, vrátil klíče…. Už prý nejsem host, tak musím platit. Dohadujeme se, ukázala se „hotelová ochranka“… platím ten čaj, internet odmítám. Byl to fakt hajzlík, bohužel, to je tady na hotelech hodně častý.
Vyrážím do hor, mezi normální lidi… vlastně bych dneska ani nikoho z nich nechtěl potkat… mám jich dost…. Mám dost toho věčnýho ptaní se na cenu všeho. Na tu neutuchající potřebu, být s vámi, když jste sami.
Tak to mi dostalo, proslavený Chagchag je takový nic na skále, kde se scházejí turisté. Koukají se na hory, mě zaujali tři malí kluci, pozvali mi na čaj a rád jsem to přijal. Zase jasná hierarchie, nejstarší to vede, prostřední vaří a nejmenší se to všechno učí. Dáme čaj, já dám do placu oříšky. Pak mi kluci předvedou jízdu po zadním na jejich motorkách.
Pak ten starší rozhodne, že je čas na oběd. Udělají pečené maso a je legrace, jak se mi snaží vysvětlit, z čeho to je, nakonec z toho vylezlo kuře, ale nejdřív jsem měl dojem, že to byl chcíplý velbloud :o)
Bylo to dobrý, tak jsem ještě vytáhl mandle, to jsem se jim trefil do chuti. Začali mi posuňky a trochou angličtiny vyprávět svůj cíl… chtěli by tu jednou mít restauraci, lepší než ta nahoře… jestli je tam nevím, nešel jsem tam, s kluky mi bylo líp.
Chtěl jsem zaplatit, odmítli to, jsem prý první oficiální host, místní si jídlo vozí s sebou. Příjemný dvě hodiny utekly, vyrážím dál, nádherná silnice. Jen značení je perštině. Zastavuju první auto, který kolem tohohle rozcestí jede. Starý rozvrzaný mercedes plný docela urostlých chlapíků. Zastaví tak, že já se dál určitě nedostanu, když nebudou chtít…
Nakonec, přestože vypadali jak banda lupičů, byli fajn, poradili, dali mi kus chleba se sýrem a oříšky na cestu…. Konečně směr Tabas. Ještě jedna zastávka - vesnice Kharanagh…. Stavím na nákup… sednu si do stínu, dám jejich kefír – jogurtový mlíko, je fakt dobrý a pomáhá líp jak Endiaron každý den.
Projede kolem kluk na motorce, kouká, vidím, že váhá…. Za chvíli se vrátí s vizitkou restaurace East Sun – tradiční perská jídla…. Zve mi na oběd. Líbí se mi, jak to zkusil, i když váhal…. Přijímám. Je studentem techniky, učí se angličtinu, budoucnost vidí ve své jedinečné restauraci.
Ukáže mi jak se on a několik lidí z vesnice snaží zachránit starou hliněnou vesnici, to mě dostane… dohoda: já si jdu fotit, on jde vařit…. Sraz za hodinu. Jídlo je fakt dobrý, dáme čaj a on mi vypráví, jak to dělají, jak shánějí peníze, jak se rozhodl vybudovat a otevřít tuhle restauraci…
To je jiná než ten hajzlík v hotelu… je to pěkný odpoledne, chci platit, odmítá, zve mi na noc, to odmítám já, musím co nejdřív do Mashadu, měl bych tam mít další pas s vízy. Věnuju mu „jako dar pětidolarovou bankovku“… ještě nikdy opravdový dolary neviděl. Je z toho vedle, nechce, abych platil. Pak si dává tu pětidolarovku do rámečku a pověsí si na svůj „šéfovský stůl“.
Cesta vede pouští, je jiná než Kavir-e lut, je hnědá, temná. Všude jsou cedule „pozor velbloudi“, dokonce čím hlouběji do pouště, tím se velikost cedulí zvětšuje, nakonec jsou velbloudi jako veliké obrazy nad silnicí. A taky jediní, které jsem tu viděl.
Tabas, je kolem jedenácté večer, na kraji města je veliká mešita, samá světla, stovky lidí, tady přespím…. Slezu z motorky, koupím si další kefír, vlastně ho používám i jako jídlo…. Neuběhne ani deset minut a staví se u mě policie. Chtějí pas, zapisují si mě do velkého usmoleného notesu.
Jeden odbíhá k nějakýmu „civilovi“ v autě opodál… Všim´ jsem si ho, když jsem přijel. Začínám ty ksichty poznávat. Vše Ok, policajti odjeli, lidi se ke mně vrátili. Zavedou mi do campu. Veliký park, s vybavením, tedy ne, jak jsme zvyklí, ale dost dobrý, aby se tu dalo přespat a zadarmo :o)
Když vybalím stan, stane se z toho vedle motorky druhá, vlastně třetí největší atrakce – mešita, BMW GS a stan z výprodeje vojenských zásob…. Za všeobecného veselí předvádím, jak se tam a já moje vybavení vejdeme, to mi vysloužilo čaj a nějaké ovoce.
Kolem půlnoci konečně klid…. Ale celou noc někdo otevírá a zavírá auta, tady mají rádi spousty efektů, tak ta auta pískají, kvílejí, dokonce jeden zoufalec měl při otevírání auta zvuk lokomotivy… moc nespím… kolem páté to začne znovu s ještě větší vervou, začínají balit, přejíždějí dál…
Je po spaní, dneska tak dvě hodiny, jsem utahaný, ale balím. Oni, ti kteří tu spí, spí prostě dál, nebo se balí, mluví nahlas, startují auta, otevírají ty jejich zázraky….
Já tady končím, snad to dneska večer bude lepší, musím se už vyspat….
Přečtěte si vyprávění na Xman(u) o tom, jak jsem ujel ozbrojené eskortě:
http://xman.idnes.cz/motorkarova-stodenni-pout-jak-jsem-v-iranu-ujel-ozbrojene-eskorte-1dc-/xman-adrenalin.asp?c=A090828_133646_xman-adrenalin_fro
a podívejte se na fotografie na:
http://picasaweb.google.cz/jaroslav.homolka/100DAYSOFRIDINGMADNOTBAD#
http://picasaweb.google.cz/jaroslav.homolka/100DaysOfRidingMadNotBat2#
