Vlieland – ostrov vodou obklopený neobklopený

Pokud jste si mysleli, že ostrov je kus pevniny obklopený vodou, tak jste se částečně mýlili. V Nizozemí mají ostrovy, na které dojdete suchou (nebo spíše navlhčenou) nohou. Pokud jste rychlí, zdatní a máte kuráž.

Holandsko je země paradoxů. Už jenom ten název. Holandsko je defakto jen kousek Nizozemí. Vlastně dva kousky. Dvě provincie, Jižní a Severní Holandsko, daly název zbytku této relativně malé zemičky. Ač nejsou ani provincie největší (sorry, Gelderland!), je to Holandsko, které každý zná. Poměrně konzervativní vláda zde zaštiťuje pokrokové občanské svobody. Můžete si tu nechat legálně píchnout smrtící injekci, ale na vlastní zahradě si nerozděláte ani oheň. Ve velkém se sem jezdí hulit tráva, a přitom sami Holanďané nekouří nijak přehnaně. Vehementně si ochraňují vlastní jazyk a přitom mluví všemi jazyky světa. Mají druhou nejvyšší hustotu zalidnění na světě a i tak tu jsou místa, kde nenajdete ani živáčka. A pokud jste si mysleli, že ostrov je kus pevniny obklopený vodou, tak ani to tady není pravda. V Nizozemí (v té poměrně neznámé a pro holanďany "odlehlé" provincii Friesland) mají ostrovy, na které si dojdete suchou (nebo spíše navlhčenou) nohou. Pokud jste tedy místní a máte kuráž.

Těch tajuplných ostrovů mají v holandské části Waddenského moře (Waddenzee) pět. Texel, Vlieland, Terschelling, Ameland a Schiermonnikoog. Jako bězný smrtelník/turista se na ně dostanete jedině trajektem. Pokud máte štěstí a vlastníte člun, tak i na člunu. Pokud štěstí nemáte, nezbývá, než někomu za převoz zaplatit. Buď ukecat nějakého rybáře a nebo si spořádaně zajít na turistické informace a tam zjistit, kdo z místních se živí jako převozník a mohl by vás tam hodit. Trajekt ale vyjde levněji.

Na Vlieland se vyráží z Harlingen. I když ostrov není od pevniny daleko a při hezkém počasí na něj dohlédnete pouhým okem, cesta trajektem trvá téměř hodinu. Trajekt totiž v mělkém moři neuvěřitelně kličkuje. Aby se se svým dost hlubokým ponorem na ostrov dostal, má předem vyhrabanou cestu jakýmsi kanálem, vlnícím se jako mořské serpentiny. Zvláště při odlivu je přejezd trajektem super zážitek, protože moře okolo vás prostě zmizí a kolem lodi se místo vodní hladiny lesknou nánosy šedivožlutého bublajícího písku a bahna, rozbrázděné stružkami rychle se vytrácejících vodních hadů. Vytvářejí iluzi, jako byste pluli po lehce navlhčené poušti. Včetně písečných varhánků. Kolem hlavy vám létají rackové a vás napadne: „Šla by tahle mokrá poušť přejít?" 

Šla. Místní prý několikakilometrovou úžinu přecházeli od nepaměti. Z nutnosti. Na rychlý přechod měli několik hodin. Stejně tak se prý kdysi dalo přecházet i mezi samotnými ostrovy. Říká se, že zvládnout se to dá dodnes, pokud jste ochotni kousek cesty plavat. Proudy mezi ostrovy jsou ale velmi silné a tak vám podobné dobrodružsví nikdo nedoporučí. K potěšení suchozemce – bahnila však stačí i procházka kolem ostrova. Natáhnete si holínky a po mořském dně se houpavě a čvachtavě vypravíte na výpravu kolem zaparkovaných člunů a bójek. Občas se zaboříte po koleno do mokrého písku, s mlaskavým šplýchnutím vytáhnete holínku z rychle se plnící díry, vylejete vodu a pokračujete. Po cestě si nasbíráte mušle (ve správnou dobu můzete natrefit i ústřice) a než se moře zase naplní na svou impozantní hloubku 70 cm, připadáte si jak vyhoupaný a zabahněný Mojžíš při průchodu Rudým mořem.

Cachtání se na mořském dně není samozřejmě největším ostrovním tahákem. Tím je klid, nedotčená příroda a nádherné pláže. Kilometry širokých bílých pláží. Po většinu roku (mimo hlavní sezónu, kdy se zde bez předchozí rezervace opravdu neubytujete) je na ostrově klid a téměř liduprázdno. Od roku 2009 je celé ostrovní území (včetně jeho německé části) zapsané jako světové dědictví UNESCO. Ostrovní bratři si ochranu parádně užívají. Kromě největšího z nich (Texel) zapomeňte, že existuje něco jako auto. Zde se chodí, jezdí na kole, surfuje, dovádí ve vodě, vdechuje venkov a mořský vzduch, vstřebávají palety šedomodrých ostínů vody, písku a oblohy a hlavně se tu sní, spí, jí a odpočívá. 

Trajekty na ostrov přijíždí od rána do večera s dvouhodinovou pravidelností. Dorazí do jediného místního přístavu a vypustí turisty do jediné ostrovní vesničky (ne)originálně pojmenované Oost-Vlieland (Východní Vlíeland). Na ostrově bývala vesnička ještě jedna, Západní Vlieland, ale tu v roce 1736 smetla bouře do moře. Prý tam v moři někdě odpočívá jako zdejší Atlantida. Tuhle historku vám rádi povědí v jakékoli místní restauraci, kterých je v jediné ulici jediné vesničky nepočítaně. Roztomile to pasuje do již tak pohádkové ostrovní atmosféry.

Víkend na Vlielandu, ostrově neostrově v moři nemoři vás příjemně naladí, vyfouká vás do podoby učesaný neučesaný a zanechá vás ve stavu spokojený nespokojený. Spokojený, jak tam bylo krásně, nespokojený, protože v momentě, kdy naloďujete trajekt na pevninu, přejete si, abyste uz zase byli zpátky. Na pohádkovém ostrově.