O tom, že splněné dětské sny můžou vonět po vanilce a nebo taky smrdět jako kanál.
Jako malá holka jsem léhávala u babičky v ložnici na jejím starodávném, nikdy nepoužívaném letišti a četla knížky, kterých tam bylo plno. Vlastně jsem je nečetla. Já je prožívala. S Robinsonem jsem rozdělávala oheň, vyráběla kvásek a pekla chleba. Spolu s ním jsem se lekla nečekaného otisku lidské nohy v písku na pláži, kam jsme se chodili procházet. Stejně tak jsem měla prošlý i Ostrov pokladů, křížem krážem. Dlouhý John Silver mi občas půjčil svého zeleného papouška a já ho hrdě nosila na rameni. Zeleného mluvícího papouška si ostatně přeji dodnes a na důchod si ho určitě pořídím.
Kam jsem se ale ztrácela úplně nejraději bylo trio exotických zemí, do kterých jsem se spolu se strýcem Františkem a jeho Jeníkem vydávala lovit orchideje. S Lovci orchidejí jsem pravidelně prozkoumávala Střední Ameriku, Ecuador a Borneo a tamější džungli jsem znala jak své boty. Ze všech orchidejí, co jsme nasbírali, mě nejvíce fascinovala vanilka. Nějak jsem nemohla pochopit, že něco, co jsem znala jen jako pytlíček vanilkového cukru, je vlastně kytka a roste někde vysoko na stromě mezi liánami. Stejně tak jsem si neuměla představit, že na Borneu v pralese, tam kde orangutáni žijí volně venku a ne v klecích jako u nás, roste ovoce, které je prý tvrdé jako kámen, úplně božsky chutná, ale přenáramně smrdí. Orangutáni sedí na větvi, drtí ho velkými prackami a labužnicky se jim cpou. Domorodci se zacpanými nosy hledají, kde to ovoce orangutáni našli. Chtějí si také pochutnat.
Vzpomínka na tuto pasáž z mé oblíbené dětské knihy se mi vynořila v hlavě poslední den naší dovolené na Bali. Jeli jsme to odpoledne docela dlouhý úsek podél jihovýchodního pobřeží, vrátit auto do půjčovny v hlavním městě a připravit se na odlet. Podél silnice stáli jako obvykle místní a v improvizovaných stáncích prodávali, co se dá. Kromě ryb a ovoce se místy válely také hromady něčeho zvláštního. Vzdáleně to připomínalo kulaté námořní miny. „Zastav“, říkám kamarádovi. „To snad musí být ono“. Nějak mě to k té hromadě táhlo. Asi zvědavost a možná i přání, aby to fakt bylo ono. U hromady oněch ostnatých melounů stál Australák, znalecky k jednomu plodu přičuchával a třepal si s ním u ucha. „To je to smradlavý ovoce?“ ptám se ho. „Jo, holka, to je zdejší Král! Durian.“
„Jak to chutná?“, vyzvídám. „Je to dobrý?“ „Jo, to si musíš vyzkoušet sama.“ „A jak si mám vybrat ten správnej?“, pokračuju bezradně. Zralou meruňku nebo hrušku poznám, ale durian? Australák opatrně popadl jeden kousek, parkrát ho otočil, zatřepal mi s ním u ucha a říká: „Slyšíš, jak se to tam hýbe? Nesmí to žbluňkat ani se to tam moc mlátit.“ Neslyšela jsem nic. „ A teď si čuchni. Ve srůstech to musí být trochu cítit, ale ne moc.“ Necítila jsem ale také vůbec nic. Možná máme my Evropané otupělý čich. Australák se smál a než odjel, řekl mi, že jestli ten durian budu chtít, ať za něj nedávám víc než 30.000 rupií a hlavně ať ho neotvíráme v autě. V některých zemích se prý dává za durianový smrad v autě pokuta. Stejně tak jsou v některých hotelech či veřejných prostorách cedule, že je zákázáno tam durian jíst.
Durianem jsme ještě chvíli třepali, aby bylo vidět, že tomu taky rozumíme a pak jsme ho usmlouvali na 40.000, k velké nelibosti pivního člena naší výpravy. Ten zcela pragmaticky spočítal, že za cenu toho píchavého rádoby smraďocha jsme mohli mít dvě místní litrový piva Bintang. Byl ale přehlasován. Durian jsme položili do auta s tím, že ho načneme, až bude klid a příležitost. Moc jsem se těšila.
Že se zanedlouho poté dostaneme do zácpy bylo něco, s čím jsme nepočítali. Stejně tak nás nenapadlo, že nám při věčném vyhýbání se kráterům na balijských silnicích durian v autě praskne. Jedna velká díra, hup a král ovoce nám ukázal, co je vlastně zač a že s naším evropským čichem nic v nepořádku není. Malá prasklinka nám proměnila jeep ve stoku. Asi si umíte představit, jak je to "fajn", když doma čistíte odpady. A nebo když před bouřkou začnou být cítít kanály. Durian. Žádný král ovoce! Smradu šampión to je! A my se s tím šampiónem vesele táhli v koloně několik hodin! Dvakrát jsme téměř hlasovali, jestli ho radši nevyhodíme, ale já jsem si svůj snový durian ubránila!
A dobře jsem udělala! Při vjezdu do města nás poprvé za celou dobu zastavila policie. Nejeli jsme ani rychle ani na špatné straně, ale u tří bílých turistů v místním autě se na pokutu prý vždycky něco najde. Už jsme si připravovali peněženky. Policista nám při chůzi k našemu autu naznačoval, že nemáme zapnuté bezpečnostní pásy. „To jsem zvědavej, kolik nás tohle bude stát Bintangů!“, pronesl pivní pragmatik. Policista došel k autu a strčil hlavu do okýnka. Po prvním nádechu následoval zhnusený škleb. „ Fuj, vy tady máte durian! To snad není možný! Prosím vás, zapněte si ty pásy a jeďte!!“
Po úmorném dni v zasmraděném autě a následném dohadování v půjčovně (na Bali se za smrad v půjčeném autě naštěstí pokuty nedávají) jsme si posbírali naše páchnoucí věci a za posměšných poznámek místních jsme náš durian otevřeli večer na pláži. Ve smraďochovi byl vnitřek vzdáleně připomínající lidské orgány. Kluci se na to koukli a řekli, že jdou radši na pivo. Já, připadajíc si trochu jako orangután (a i tak páchnoucí) jsem se do toho pustila. Nevím, špatný to nebylo, ale moje chuťové pohárky žádný orgasmus nezaznamenaly. Král na mě dojem neudělal. Zklamaná ale určitě nejsem. Prožila jsem si dětský sen a to za trochu velkého smradu stálo.
A malá poznámka na závěr. Vanilka nezklamala. Orchidej je to krásná a vanilkové tobolky voní už z dálky.
