Zkažená patnáctka

Všechno se vždycky nepovede. Jsou i těžké chvíle. Okamžiky, kdy člověk má pocit, že si sáhl až na dno...

A tyto okamžiky jsem zažila při víkendovém běhání. Oprava, vím, že to žádné dno nebylo. Ale připadala jsem si dost dole!

Vymysleli jsme, že pojedeme na výlet. Pozveme dceru na oběd. Ona nás odveze a my doběhneme zpátky. Jak jsme domluvili, tak se stalo. Kolem 13. hodiny jsme vyjeli do 25 km vzdáleného městečka na oběd. Ač se to nezdá, možná to, co jsem snědla sehrálo v tomto dni důležitou roli. Měla jsem mořského vlka na grilu, pečený brambor, salát. Jedno nealkoholické pivo, vodu kohoutkovou asi 1/2 litru. Oběd jsme završili kávou. Všechno bylo výborné, lehké a moc jsme si pochutnali. Jen mě asi mělo varovat, že ještě před kafíčkem jsem si musela rychle odskočit...

Dcera nás trochu přiblížila a my věděli, že budeme mít 15 km domů.

Vyběhli jsme. Bylo kolem půl čtvrté, slunce sice svítilo, ale honily se mraky, foukal vítr. Po minulých vedrech příjemné počasí. Zatím nám ten vichr funěl do zad.

Už na prvním kilometru začala moje střeva na pohyb protestovat. Chvíli jsem se snažila toto nevnímat, možná se uklidní. Neuklidnila. Se slovy: "Já musím!" jsem tak tak stihla zaběhnout do pole. Naštěstí mám ledvinku s pitím a papírovými kapesníčky. S hrůzou zjišťuji, že tři. No snad to bude stačit! Musí!

Špatně se mi běží. Rozčiluje mě ledvinka, láhev je těžká. Dávám si ji dopředu. Dozadu. Nic nepomáhá. "Třeba si zvyknu..."

Mlčím a běžíme. Honzovi se evidentně běží výborně. Po více než půl roce mu ustaly potíže s kolenem a je to znát. Zato já jsem na tom mizerně. Nevím, jestli oběd (tak rychle?) nebo něco jiného intenzivně pracuje v mých střevech. Mám pocit, že mi to bere sílu a následně i morálku. Do kopce přecházím v chůzi. Co Vám mám povídat. Omlouvám se, že o tom píši, ale "musela jsem rychle ještě třikrát". Vzalo mi to veškerou sílu. Měla jsem sice s sebou nějaký energy gel, ale bála se vzít cokoli do pusy. Jen jsem pomaloučku po doušcích upíjela ionťák, který jsem si nesla.

"A hele, to bych neřekla, že jsme už tady," říkám si. Navzdory mým obtížím, cesta přece jen, i když pomaloučku, ubíhá. Nemám sílu. Energii. Začíná mě bolet hlava. "Proč jsem si nevzala kšiltovku?" Obrátili jsme směr cesty, vyběhli z lesa a máme silný protivítr. Nemám vítr ráda!

V duchu si říkám: "To už by mi jen scházelo, přehřát se!" Na kolaps to ale zatím nevypadá. Přesto je to cesta utrpení. Každý krok mě stojí velké úsilí. Povzbuzuji se: „To musíš dát! Nesmíš vzdát!” Mezi námi, bylo by potupné si volat pro řidiče. Obzvlášť, když jeden z nás je fit.

Snažím se odpoutat od běhu a myšlenky nasměrovat jinam. Nejde to! V duchu se divím, jak jsem mohla kdy uběhnout půlmaraton či dokonce maraton. Přemýšlím nad tím, proč mě tak fasinuje ultra, když už na desátém kilometru jsem úplně grogy. Přemítám, jak asi dopadnu na desítce WRP. Uvažuji o tom, jakou má cenu takový běh. Vzpomínám, jak jsem byla "happy" při maratonu. Snažím se najít nějaká pozitiva, ale mé myšlenky jsou černé.

Honza zastavuje, ptá se, jestli to chci dojít.

„Ty šílíš, přece se nevzdám, teď už musím doběhnout,” odpovídám, doluji poslední zbytky sil a znovu se rozbíhám. Domů chybí necelé tři kiláky. Pořád si říkám, jak je možné, že jsem za celou dobu nechytila tzv. druhý dech. A čekám, kdy se dostaví. Nepřišel. Těsně před domem z radosti, že jsme na místě, se jen malinko rychleji rozběhnu. Vyčerpaně padám na lavičku.

Dnešní běh jsem si opravdu neužila. Zažila jsem, jak mě vypeklo mé vlastní tělo a následně selhala i hlava.

Někdy si člověk musí sáhnout na zbytky sil, překonat sám sebe, aby mohl jít dál. A já uvidím, jestli mě tato cesta někam posune. Jsem ráda, že jsem se zapřela a doběhla. S odstupem času si už říkám, že to nabylo tak hrozné. Příště může být i hůř. (Není nad pozitivní myšlení!)

Douška pouze pro otrlé, slabší a citlivější povahy, prosím, ať nečtou.

"Doma jsem zjistila, že to bláto, které jsem měla na noze, nebylo bláto..."