Ženy, muži, nebojte se stárnout!

Náhle jsem prozřela! Je prima mít na krku padesátku. Vzkazuji ženám: „Nebojte se stárnutí!″ A troufnu si totéž říci i mužům.

Děti odrostly, vylétly z rodného hnízda a já po mnoha letech mám čas na sebe. Na své koníčky. Užívám si života sobecky - po svém. Přestala jsem se ohlížet na dětičky. Odcházím klidně večer z domova, aniž bych sháněla hlídání. Jdu se proběhnout bez ohledu na to, je-li doma navařeno, uklizeno, nakoupené jídlo...

Po třicítce jsem trnula hrůzou, jaké to bude, až mi bude čtyřicet. V té době jsem porodila své třetí dítě a nejstaršímu synovi bylo jedenáct. Moje Kristova léta jsme slavili ve složení: Muž, jeden puberťák, jeden prvňáček, batole a já. Uštvaná, ztrhaná, unavená. Nedohlédla jsem na konec jednoho dne. Při představě následujících let na mě šly mrákoty. Pocit ujíždějícího vlaku mě drtil jako mlýnek na maso.

V dobách, kdy číslovce mého věku kralovala čtyřicítka, jsme prožili jednu, druhou i třetí pubertu. Jedna maturita, druhá maturita, několikeré přijímačky na VŠ i osmileté gymnázium. Do toho zaměstnání. A k tomu starosti s první opilostí. Trable prvních lásek. Pěstování zelených rostlinek na skříni: „Mami, to máme do školy.″ Haha...  Šly do popelnice. Druhý den byly zpátky. Znovu popelnice. Jak to s nimi tehdy dopadlo, nevím. Ale doma se už neobjevily. Zlobení ve škole: „Paní Součková, dostavte se tehdy a tehdy do školy...″ Ty děti si svoji identitu prostě musely najít...

Probdělé noci, kdy se potomci někde toulají a zásadně neberou telefon. Do toho vyhřezlá plotýnka...

Konec všem dnům? Je možné, že by mohlo ještě někdy být líp?

Byl to takový fofr, kolotoč, houpačka. Deset let prolétlo kolem nás jako jedoucí rychlík. Asi dvakrát jsem se vyspala a bylo mi padesát. Syn se oženil. Jedna dcera dokončuje vysokou školu, druhá odmaturovala a též odchází na školu mimo bydliště.

Domov se vyprazdňuje.

Psychologové upozorňují na syndrom prázdného hnízda. Varují a radí ženám, co mají dělat. Co to? U mě je to naopak. Zatímco jiné matky se neumějí s nastalou situací vyrovnat, já si to užívám. Ten klid si po třiceti letech nemůžu vynachválit. Ráno, před odchodem z domova poklidím a když přijdu domů, světe div se, je pořád uklizeno. Po příchodu domů nezakopnu o patnáct párů špinavých bot kamarádů mých dětí. Domem neotřásá hudba, až se třesou okenní tabulky. Nikdo na mě nevolá: „Máš rohlíky?″ zatímco jsem si ještě nestihla odložit ani kabát. Nemusím se kát, že jsem zapomněla nakoupit. Stydět se, že jsem si na děti a jejich obživu nevzpomněla ani omylem. Pokud rohlíky přinesu, nemusím mít obavu, že osm jich zmizí hned a ostatní najdu rozdrobené na kuchyňské lince později. A otázka: „My nemáme rohlíky?″ opět na spadnutí. Nikdo cizí se nerozvaluje na mém gauči a už vůbec ne v rozestlaných postelích mých miláčků.

S Mužem se nehádáme. Jediné jablko našeho sváru byly rozdílné názory na výchovu. Teď je výchova ukončena. Děti se otloukají v životě samy. Už nás nepotřebují. Ehm, nás ne, ale měsíční apanáž studentkám stále posíláme...

Ale ten klid...

Když jdu na závody, pozoruji mladé maminky, jak rychle odbíhají od kočárku, zaběhnou si závod a pak zase honem, honem domů, hladové děti nakrmit. V klidu nasávám atmosféru závodu i po jeho skončení a nemusím nikam pospíchat.

Ono mít na krku padesátku opravdu není špatné.