Všichni, opravdu všichni běželi Prahou

Taky jste byli v sobotu v Praze? Běhat. Nebyli? To není možné, tam snad nikdo nechyběl. I s námi nás We Run Prague běželo deset tisíc.

S Honzou jsme se kolem poledne vydali ku Praze. Na Strahově u dcery jsme nechali pejska i auto a dál se už po Praze přepravovali většinou po vlastních nohách. Jen cesta tramvají do areálu Žlutých lázní byla pro nás, venkovany, jízdou hrůzy. Nabitá tramvaj. Všichni se stejným cílem. Jako mávnutím kouzelného proutku vysype tramvaj všechny pasažéry v jediné stanici. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak neskutečný dav to je - deset tisíc běžců.

Nejdříve jsme se rozkoukávali v areálu. Poté jsme vystáli frontu na kávu. Při kávě se nám podařilo instalovat čip na tkaničky. Byla to kolektivní práce všech, kteří seděli u stolu. Pak jsme si odnesli věci do úschovny, tam to proběhlo bez fronty. Dvakrát jsme absolvovali frontu na "tojku". Pitný režim si vyžádal svou daň. Trochu si protáhli tělo. Obdivovala jsem běžce, kteří si před během s chutí dávali klobásu. Brr. Asi by se klobása hned po rozběhnutí vydala ven. Kolem půl čtvrté jsme vyrazili do svého koridoru čekat na start. Čekání bylo dlouhé. Jako na potvoru právě vylezlo slunko, které bylo ještě před chvílí schované za mraky. A jak jinak, začalo hned nemilosrdně pálit. Ještě jsme nevyběhli a už se mi lepil jazyk na patro. Moderátor kdesi v dáli vykřikoval, kolik minut do startu.

START! A nic! Nic se neděje. My asi v půli startovního pole stojíme a stojíme. Už to začalo? Pomalu přecházíme do pomalé chůze. Trvá celých 7 minut, než jsme prošli startovní bránou a mohli se rozběhnout. No rozběhnout.

„Je to príma, nebude přepálený začátek,” pomyslela jsem si spokojeně.  Předčasně. Když se masa dala do pohybu, byla jsem už unášena proudem těl. Rychlostí, která pro mě není zrovna komfortní. Snažím se zpomalit, ale moc to nejde. „No co, třeba si udělám osobáček!”

Běžíme, běžíme. A najednou Stop! Vyšehradský tunel. Zácpa! Stojíme. „Copak ty lidi nectí pravidlo zipu” pomyslím si naštvaně, ale přitom jsem ráda, mohu se trochu vydýchat. Už jsme u Tančícího domu. Ten znám a poznám. Jinak se v ulicích Prahy moc nevyznám. Původní záměr byl poznávat Prahu za běhu. Ale tato myšlenka mi nevyšla. Poznala jsem pouze některá notoricky známá místa. Jo, na procházku Prahou a její poznávání není běh společně s deseti tisíci lidmi to pravé ořechové. Hlavně jsem dávala pozor pod nohy, aby mě někdo nešlápl nebo já nešlápla někoho. 

4,2km - občerstvovací stanice. Skrz dav se natahuji pro kelímek vody. „Vodu, potřebuju vodu!” Jsem úplně vyprahlá. Hodně mě to zdrží, protože čekám. Pak pomalu jdu a piji. Na zemi se válí změť papírových kelímků. Plno vylité vody. Dlažba a rozšlapané kelímky kloužou. Je mi proti srsti kelímek zahodit, ale po chvilce váhání jej též odhazuji.

Vidím sanitku, jak nakládá nějakého zhrouceného běžce. Leknu se: „Má stejné tričko jako Honza. Blbnu, všichni máme stejná trička. Ne, není to on, tenhle je vlasatej,” oddychnu si, ale je mi ho líto. Co se mu asi stalo? Snad jen nějaké pohmoždění na kluzké dlažbě. 

Běžím dál. Jsem za půlkou. Vykoukla na mě Staroměstská radnice. Z téhle strany jsem ji ještě neviděla a moc se mi líbí. Je majestátní.

Říkám si, kde se ti běžci všichni berou? Pořád někdo zezadu přibíhá, rychle mě oběhne. Také já někoho předběhnu a tak to jde dokola. Čtu si nápisy na zádech ostatních běžců. Některé jsou opravdu vtipné, některé povzbuzující, některé nic neříkající a některým vůbec nerozumím. Zachvěla jsem se, když jsem si přečetla: "Chybíš nám, Alberto"... v mých představách se odvíjí příběh, jak Alberto odešel a komu.

Trochu mi to pomáhá odvést pozornost od únavy, která mě zmáhá. Přestože pořád běžím, nedostavuje se stav, kterému říkám automat. Stav, kdy prožívám vnitřní klid a radost a vůbec si neuvědomuji, že běžím. Tak tenhle stav u mě při WRP nenastal.

„Sakra, kdy už bude cíl! Já už snad chcípnu.” Jsme v Podolí, ale cílová brána v nedohlednu. Pak se v dálce objeví. Mezi ní a mnou teče řeka šedostříbrných těl. Pořád se k ní nepřibližuji. Jako by ji někdo odsouval ode mě pryč. „To snad není možný!”  Jak ale tvrdím, každý kopec má svůj konec, i nekonečná cílová rovinka, spíš rovina, náhle končí. Nestíhám ruce nahoru ani křečovitý úsměv, to se mi podaří až za branou. Jestli budu mít cílové foto, bude to bída. Oproti minulé desítce jsem se zlepšila o tři minuty. Mezi námi, nepřipadá mi to moc. Spíš málo.

Dav mě stále vede dál. Beru si vodu a snažím pít.

Setkáváme se s Honzou, vystojíme další frontu na úschovnu zavazadel. A pak hurá domů.

Ještě se chvilku díváme, jak se lidé fotí před elektronickou tabulí, kde jim podle čipu naskakuje jméno, čas, motto. To je pěkné, hodilo by se mi to sem na blog. Ale ta fronta je snad na několik hodin. Nejsem frontová bojovnice. Jsem netrpělivý člověk a čekání není mé hoby. Škoda.

Neuvědomila jsem si, že v čase kolem hodiny bude pořád v závodě takový dav. Organizátoři měli sice vše zorganizované pěkně. Pro tolik lidí, až s obdivuhodně. Nabízeli občerstvení na trati i zábavu v cíli. Ale deset tisíc lidí je deset tisíc lidí. Přemýšlím nad tím, jestli jsou tyhle davové akce pro mě vhodné. Určitě je to zkušenost a zážitek, který za to stojí. A příští rok? Poběžím zase WRP? Nikdo přece nemůže vědět, co bude za rok!