Tahle trenérka je na mne jako pes!

Vím, že o trenérech už bylo napsáno moře slov. Ale doporučuji Vám, milí čtenáři, přečíst si o mém vztahu s mojí trenérkou. Myslím, že i pro nesportovce může být inspirující...

Byla jsem donucena vyměnit trenéra. Původně mě trénoval manžel Honza, můj osudový muž. Naše spolupráce, co se týče běhu a tréninků neměla chybu. Přesto jsem musela vzhledem k okolnostem trenéra změnit. Bylo mi to moc líto, ale život je život. Honzu začalo trápit koleno a tak hodil přes palubu mě i běh. Alespoň prozatím.

Chvíli jsem se v tom plácala sama. Ne že by mi to nevyhovovalo. Mohla jsem si běhat, jak se mi chtělo. Nemám s tím problém, na běhání jsem závislá. Ale nikdo mě nehonil. A tak jsem si jednoho dne uvědomila, že běhám jen tak „lážo plážo“. Běh si užívám naplno. Skoro se nezadýchám. Ale….We Run Prague se blíží. A já bych tu desítku uběhla ráda v docela slušném čase. 

Začala jsem se poohlížet po nějakém jiném trenérovi.

A našla jsem trenérku. Je sice ještě docela mladá, ale je to výborná běžkyně. Zkušeností s klienty moc nemá, ale kdykoli může, studuje od jiných trenérů, co píší.

Spolu jsme si padly do oka a o to tady jde. Je také moc milá. A myslím si, že mě má ráda. A já mám ráda ji. Jedná se o takové souznění duší.

Moje nová trenérka je hodně vytrvalá, hodně rychlá a běhá moc dobře. Trénuje spíš moji rychlost než vytrvalost. Ale já osobně si myslím, že i to se může hodit při vytrvalostním běhu. Rozvíjí tím přece mou sílu.

Moc mi nekecá do stylu. To se mi hodně líbí. Nemusím neustále poslouchat: „Nemáchej tou rukou, natáhni nohu, narovnej záda a nevrť pořád zadkem!“

Až ve mně vzbuzuje obavy, že je jí můj styl ukradený...

Za to já jí kecám do směru a výběru trasy. Kdybych to nechala úplně na ní, tak by mě protáhla křovím, loukami i potokem. A takový crosstraining moc nemusím, alespoň ne často... Nevím, jestli bych zvládla tu ohromnou nálož adrenalinu bez následků. Docela mi stačí endorfiny, které se mi po běhu vyplavují do krve.

Je to s ní také jednodušší, co se týče oblékání. Zatímco jsem svému prvnímu trenérovi musela prát zpocené oblečení, tato trenérka to po mně nevyžaduje. Vůbec! I kdybych chtěla a nabídla jí to, odmítla by mě. Ani se mě neptá, jak se má obléknout a které boty si dnes konkrétně vzít. Má v téhle věci zkrátka jasno. Je prostě úplně úžasná. Jsem z ní nadšená.

Je vždycky přichystaná, jakmile se rozhodnu jít běhat. Připravená v cukuletu a už jen netrpělivě čeká na mě, až si vyberu oblečení, boty, zapnu MP3 přehrávač i sporttester. Jakmile vidí, že obouvám boty, ví, že končí čekání a před námi je už jenom běh.

Vybíháme.

Buď vzhledem k tomu, že je mladá a nezkušená, vůbec se nezaobírá tím, že bychom se měly rozběhnout pomalu. Nebo neuznává tuhle teorii jiných trenérů. Přece jen každý trenér může mít na věc jiný názor, že. Ona vyráží jak střela. Já pochopitelně za ní. Trenérka je trenérka. A ta se musí poslouchat…

„Tak si aspoň buduju sílu,″ říkám si. A běžím naplno. Zatímco já po chvíli odpadám (přepálené začátky to je moje), ona znechuceně čeká, až se trochu vydýchám, abychom mohly běžet dál.

Ovšem běda, když se potkáme s jiným trenérem a jeho svěřencem. To se za ni trochu stydím. Nevím proč, ale vždycky si hned začnou spolu vyprávět, co jejich svěřenci dělají špatně. A taky nevím proč a co ji vede k tomu, že se hned s každým trenérem začne oňuchňávat a dokonce i očuchávat. Neptejte se mně raději, co všechno si očuchávají...

Hrůza mně popadne, pokud zahlédne uprostřed lesa nějaké zvíře. To se na mne úplně vykašle a vyráží si onu potvoru prohlédnout. Zřejmě si říká, že by raději trénovala nějakou lehkonohou laň a ne mne, která běhá dosti ztěžka a ji brzdí v rozletu - ehm - v rozběhu. Mohu se ukřičet, aby nezapomněla na mne, svoji svěřenkyni. Když si to uvědomí, s úsměškem se milostivě vrací zpátky. Ochotná ani nadšená z toho tedy moc není.

„Vzala sis mě na starost, tak se starej,″ omluvně se bráním.

Mojí trenérce Trajdy je, považte, teprve devět měsíců. Je to takové malé milé nevycválané neposlušné štěně kokršpaněla. Jsem moc ráda, že jsme se spolu našly a objevily společnou řeč. Vlastně řeč to ani tak není, jedná se spíš o společný zájem. To ale neznamená, že jsme trenéra číslo jedna úplně zavrhly. Jen, co se mu koleno zklidní, začne trénovat nejen mě, ale i Trajdy. Obě potřebujeme pevnou ruku. A to nám teprve začne pořádná vojna.

„Trajdy, těš se !!!“

"HAF HAF!!!"

Doufám, že Vás, kteří jste dočetli až do konce, moje vyprávění pobavilo. A děkuji :-)