Otevřený dopis mým čtenářům

Moji milí čtenáři, původně jsem začala psát tento blog jako reakci na výzvu OnaDnes. Pište o běhání, zaběhněte We Run Prague a můžete vyhrát 1/2 maraton v San Francisku. Nerada soutěžím. Nemám štěstí ve hře, ale v lásce. Třicet let s jedním mužem snad hovoří za vše.

V té době jsem na již zmíněný závod byla zaregistrovaná. Protože jsem občas o běhání něco napsala na Běžeckou školu Miloše Škorpila, rozhlížela jsem se, kde si založit svůj blog. V tom se objevila výzva. A moje nejlepší kamarádka Alena, absolutní nesportovec, mi poslala odkaz se slovy: „Musíš, to je pro tebe jako dělaný. Koukej si to založit a piš!” Ve stejný den jsem odkaz obdržela ještě od maminky. „Ha, to je asi nějaký znamení,” pomyslela si a jala se zjišťovat, jak na to.

Přes porodní bolesti při zakládání blogu, jako bylo vyhledání příslušné fotografie, která musí splňovat určité parametry (a taky abych na ní trochu vypadala, že) a schválení,  se mé další děcko "Blog" zrodilo. Spolu s ním přišly i tradiční starosti novopečené maminky: „Jak budu zvládat péči o něj? Bude se vůbec někomu líbit? Nebude to jen takové nedochůdče?”

Po pár článcích některé obavy odpadly. Zjistila jsem, že se mé psaní docela líbí. Na tuto myšlenku jsem nepřišla sama. Začaly mi chodit maily. Od známých, ale hlavně neznámých lidí. Píší ženy i muži. Mladí i starší.

"S nadšením čtu tvé blogy..."

"Velice mě inspiruješ svým psaním..."

"Mám Váš blog moc ráda..."

"Děkuji za Váš blog..."

"Líbí se mi nadsázka a vtip, se kterým píšete svůj blog..."

"Vaše články jsou moc krásné..."

"Vážená paní! Se zájmem jsem přečetl Váš blog, který v záplavě blbovin má smysl!"

"Ahoj Zuzko, jsem na tom stejně, jako ty...."

"Tak mi řekněte, za kolik tu desítku uběhnu..."

"Díky Zuzko za tvé článečky, moc se u toho nasměju..."

"Rádi bychom uveřejnili Vaše články na našich stránkách BezvaBĚH..."

"Zuzko jste špičková!! Fandím Vašemu zápalu, nadšení, ale i popisu celého snažení s lehkou nadsázkou."

"Váš blog rád čtu. Má to švih, zajímavé pointy, životní nadhled i pěkný styl"

Při příchodu mezi běžce a po vyslovení svého jména: „Jééé, to jsi ty, jak píšeš o běhání. Katko, to ti musím dát přečíst, to je prdel!” A také: „Ty píšeš ten blog? Já jsem se tak chtěla seznámit,” prohlásila Jitka, kráska v pohybu. 

A další a další...

Já Vám všem tímto moc a moc děkuji. A prosím Vás, pište mi své postřehy i nadále.

Když jsem začala psát, myslela jsem, že blog bude číst pár mých blízkých známých a moje rodina. Moje rodina se o mně díky tomu něco dozvídá.Tatínek často volá a upozorňuje na můj věk: „Uvědom si, kolik ti je, tak to s tím běháním nepřeháněj!” Maminka je nadšená. Konečně má pocit, že její dcera je spisovatelka: „Vždyť ta naše Zuzanka už ve škole psala tak krásný slohy.” Moje mladší dcera tráví léto v Irsku a při čtení se vždy dostane zpátky domů: "Mami, já když to čtu, tak se nejdřív směju a pak brečím smíchy a pak dojetím. Už se na vás tak těšííím." Starší dcera mi říká, že mám vytříbený styl - "Óóó". Syn mi píše gratulaci k uvedení mého článku na titulní straně OnaDnes.

Můj bratr, kterého v loňském roce potkala životní tragedie, se též nad články dojímá a všude rozhlašuje, jak jeho ségra, kromě toho, že začala běhat "na starý kolena" i super píše. „To si musíte přečíst!!!” říká každému na potkání. Manželovi rodiče na mě s jiskrou v oku a pochopením volají, když jdu běhat: „Jdeš na to?” Kamarádka Jitka, které jsem jeden článek věnovala, napsala: „Jééé, já jsem dostala článek! Jupííí!” Honza, kamarád, který běhá, mě nabádá: „Musíš napsat článek o zdravení mezi běžci.”

A další a další ohlasy. 

Brrr!!! Abych snad nezpychla. A páč vím, že pýcha předchází pád, stojím nohama pevně na zemi. Též vím, že: "Všecka sláva polní tráva!" 

Díky této soutěži jsem svoji myšlenku o psaní dotáhla do konce. Má výhra je však úplně někde jinde. S Vámi, moji čtenáři jsem vyhrála. Jsem potěšena, že se Vám moje psaní líbí. Že Vás inspiruje k běhu. Potěší i pobaví. A to tak, že se zasmějete. Vždyť smích je kořením života.

A slibuji Vám, že budu psát i nadále. Bez ohledu na soutěž, ale s ohledem na Vás. Občas, když jsem líná vyběhnout, si říkám: „Musím jít běhat, aby měli moji čtenáři co číst.”

Přeji Vám krásné dny a doufám, že se mi zase brzy ozvete.

Zuzka Součková, Vaše blogerka.