Není jen běh, aneb běžkyně na triatlonu :-)

Mám za sebou akční triatlon. Pořadatel uvádí, že se jedná o cca 100m plavání, 15km kolo a 3,5km běh. Já mám pocit, že plavání je nekonečné, kolo nebezpečné a běh zbytečně krátký.

v cíli

Běhání mám ze všeho nejraději! Ale párkrát v roce se zúčastním se i amatérského triatlonu. A protože disciplíny, ve kterých se tu soutěží nejsou mě vlastní, podle toho to i vypadá!

Na start jsme se s kamarády, bylo nás pět a já jediná žena vydali nikoli autem, jak bylo zvykem v minulých letech, ale rovnou si dojeli na kole. Takže už před startem jsem měla v nohách 10km kopcovitého terénu. Vždyť Krušné hory mají kopce krušné.

Stojím ve vodě rybníka na Přebuzi. Oproti jiným létům je docela vyhřátý. Slunce zalezlo za mrak a fouká studený vítr. Naskakuje mi husí kůže. Nejen z chladu, ale i z nervozity.
Říkám si: „Ty jsi úplně padlá na hlavu, že jsi tady. Proč to děláš? Stojí ti to zato?“

Čekám na start ve 13,23. Spolu se mnou ještě asi 110 bláznů. Vlastně sportovních nadšenců.

Tři – dva – jedna – start!

Stohlavé stádo vyráží z jednoho místa najednou ve snaze dostat se co nejdříve na druhý břeh. Pomalu se ukázkovým stylem ala paní radová vydávám s nimi. Hlavně si nenamočit vlasy!

„Au!” dostávám nohou pod žebra. „Promiň,” pro změnu se omlouvám já. Oči mi zalévá voda, kterou kolem sebe cákají spoluplavci. Rychle mrkám a snažím se rozkoukat. Voda víří, jako když házíte maso piraním. A hele, tamhle už první vylézají z vody. Zkouším, jestli nedosáhnu na dno, že bych si trochu vypomohla během. Nic. Pode mnou hloubka. 

„Sakra!! Taková začátečnická chyba. Kolik mne to předplavalo plavců?” 

Nemůžu, sotva popadám dech.  Mám pocit, že se nehýbu z místa. Zatnu zuby a vytrvale, na hranici svých možností, dělám tempa. Už, už dosáhnu na dno a vybíhám ven. Rychle ke kolu. Protože je poměrně slušné počasí, natahuji přes plavky jen cyklodres, cyklistické boty nazouvám bez ponožek. Viděla jsem to v televizi! Na hlavu přilbu a vyjíždím.

Co myslíte, jaký je profil trati? Ano, do kopce z kopce. Takže začínáme šest kilometrů do kopce. Uff!!!

Říkám si, proč mě tolik lidí předjíždí? Jedu na své poměry docela dobře. Ale zase se nemohu divit, naježděno na kole moc nemám. Pořád jen běhám. Předjíždí mě Marta, pak nějakej kluk. Za zatáčkou mám Martu i toho kluka a dokonce další dva cyklisty. Po chvíli má zase Marta mě. Přibližuje se Zuza a říká: „Já už nemůžu.” Odpovídám jí stejnými slovy.

„Prej nemůže…haha.”

Mizí v dáli. Po nějaké době je zase mám obě. Celou cyklistickou trať se společně všechny tři setkáváme. Střídavě se předjíždíme a zase si ujíždíme. V podstatě vedeme mezi sebou svůj závod.

Po vyjetí dlouhého kopce samozřejmě nastoupanou výšku musíme shodit. Takže druhá část trati vede z kopce. Zatáčky, šotolina, písek, kameny. Nic z čeho bych mohla být nadšená. Bojím, bojím….brzdím, brzdím….ztrácím čas.  Omlouvám si to tím, že se kvůli pár minutám přece nezabiju. Přemýšlím nad tím, že tyhle kopce snad raději jezdím nahoru než dolů.

Najednou jsem na Bublavě. Rychle odhodit kolo, přezout do běžeckých bot a vyrazit.

Ztuhlým nohám se moc běžet nechce. Kousek je z kopce a pak začíná zase pro změnu prudký dlouhý kopec vzhůru. Před sebou mám pár lidí. Mimo jiné i Martu, Zuza mi funí na záda. Všichni jdeme…. Nahoře se Marta vydýchává, já se rozbíhám, ona se připojuje k Zuze. Na trati je dnes už neuvidím. Běh je přece jen má nejoblíbenější disciplína. Zjišťuji, že se mi běží dobře. Lehce. Předbíhám několik dalších závodníků a lituji, že je to tak krátké. To bych možná ještě někoho předběhla. Už přichází dlouhé klesání po asfaltu, kdy mi úplně ztvrdly nohy a následuje prudké stoupání do cíle. Nejraději bych lezla po čtyřech. Ale už jsem mezi lidmi, tak doluji úsměv až z paty (co kdyby mě někdo fotil)…a ještě se rozbíhám...

CÍL.

Vyhlášení vítězů. V ženách mojí kategorie jsem druhá. Dostávám diplom a reklamní dárečky. A také desítku Gambrinus, protože letos je již 10. jubilejní ročník. Já jsem tu počtvrté.

Dobrovolně přiznávám, že jsem měla málo naježděno na kole a cyklistickou trasu si protrpěla. Slibuji, pokud příští rok zase půjdu na tento triatlon, budu víc trénovat jízdu v kopcích (možná...).

Vážení čtenáři, dovolte mi slovo závěrem: „Tento článek věnuji Jitce K., která mi moc fandí při psaní tohoto blogu. A vůbec, ale vůbec, mi nevadí, že mi ujela hned na začátku :-).”