Myslíte, že to jde i bez talentu?

„Ty to ani nezkoušej, nemáš sportovní talent,” slýchala jsem při hodinách tělocviku. Soudružky učitelky nade mnou mávly rukou: „Bez talentu to nepůjde!” Tím zpečetily můj osud. Pomalu, ale jistě jsem nabyla přesvědčení, že nemá cenu sportovat, když mi nebyl dán do vínku talent. Nemá smysl pokoušet se o něco, na co nemám nadání. A tak jsem veškeré pokusy vzdala.

Nebudu se přece namáhat, když nemám ten talent. 

To, že nemám sportovní talent, jsem pochopila záhy. Už na základní škole jsem objevila, že žáci se při tělocviku dělí na sportovce a dřeva. A do které skupiny že patřím já? Hádejte. Po uběhnutí pár metrů jsem se zadýchala a skoro vypustila duši. Při skoku do dálky jsem téměř vždy měla přešlap. Krikeťákem  jsem dohodila sotva před sebe a při hodu granátem na známky mi tento spadl na nohu. Nejhorší ale bylo, když si kapitán(ka) vybíral(a) družstvo na vybíjenou. Stála jsem a čekala a doufala, že si mě vybere. Ptáte se, jak to dopadlo? Zůstaly jsme dvě poslední dřeva nejdřevovatější a kapitáni si rezignovaně vybrali. Byly to chvíle, kdy bych se raději propadla. Tudíž jsem nabyla přesvědčení, že tělocvik a sport není nic pro mě. A obloukem se mu začala vyhýbat. Ne vždy se to podařilo a já pak zažila zase pár ústrků. Dodnes tvrdím, že hodiny tělocviku na základní i střední škole byly mojí černou můrou.

Jak šel čas, osud si se mnou zahrál hru. Do cesty mi nepostavil intelektuála s culíkem a stříbrnými brejličkami, ale všestranného sportovce. Bez brýlí a bez culíku. My dva svoje cesty spojili a káru života už společně táhnem třicet let. A On mi ukázal, co je sport!

Pořád mi ale nedá, abych se nezamyslela, jak to s tím mým sportovním talentem doopravdy je. Je opravdu tak nutný? A co to vlastně je? Myslí se tím snad to, že talentovaný jedinec při běhu vypadá úžasně? Radost pohledět. Krásný styl, lehký krok, rychlost úměrná běžené vzdálenosti. To by mohlo být ono. Občas se zahlédnu na fotce a do krásného stylu a lehkého kroku mám daleko. O rychlosti nemluvě. No vidíte, měli pravdu, nemám talent!

Ale co když ten talent je i něco jiného. Třeba to, že jsem vytrvalá. Že bez ohledu na běžecký styl mohu běžet delší vzdálenost. Zatím jsem nejvíce uběhla najednou 45 km. Ale možná bych dokázala běžet i dál...

Že jsem vytrvalá běhat pravidelně až 5x v týdnu. Není náhodou tím talentem právě ta vytrvalost?

Aha, teď, teď mě něco napadlo! Mám talent na to, dělat si radost. A tou radostí je mimo jiné i pravidelné běhání.

Nebo nemám já spíš talent k tomu, vyhýbat se práci? Než bych umyla špinavá okna, raději vyběhnu. Když se vrátím, vyplavené endorfiny mi ukazují svět krásnější. Špínu na oknech nevidím a tedy mi nevadí. Přece nebudu doma uklízet, když je venku ideální počasí k běhu. A když není? Stejně vybíhám za každého počasí.

Už jsem to pochopila. Talent je jen slovo. A každý v sobě nějaký talent může najít. Já svůj našla. A vy, kteří jste mi vždy tvrdili, že nemám talent ....vám jsem už dávno odpustila!