Můj vzhled aneb k čemu je mi?

Včera jsem si přečetla blog, kde si autorka blondýna stěžuje, že je tak krásná, až ji její krása handicapuje. Donutilo mě to zamyslet se nad tím, jestli mi můj vzhled také nějak nekazí či nezkazil život. Nikdy jsem si nemohla stěžovat, že jsem krásná. Spíš naopak.

Narodila jsem se jako tmavovláska. Abych věci uvedla na pravou míru, moje vlasy měly vždy svěží barvu "kafebraundozelena". Od raného dětství jsem toužila být blondýnou. Jako dítě jsem byla rafinovaná, jak to umí jen blondýny. Pamatujete na bavlněné punčocháče, které měly barvu nebarvu? Jak se jim tak vytahovala kolena? Tak když jsem trochu přimhouřila oko, mohly se mi zdát být blonďaté. Sedací částí jsem si je nasazovala místo čepice a kolem hlavy se nohavice krásně vinuly jako dlouhé copy. Abych to dotáhla k dokonalosti, pustila si gramofon, vzala do ruky švihadlo, které suplovalo mikrofon a s písní "Malovaný džbánku z krumlovského zámku..." na rtech ze mě byla jedním okamžikem Helenka Vondráčková.

Helenka byla krásná a mladá, už když jsem byla malá a je krásná a mladá i teď, jen já jsem zestárla.

V pubertě jsem na tom byla asi nejhůř. Také jsem to nejvíc řešila. Co taky naděláte, prsa po tátovi, zadek po valachovi štýrském. Poďobaný obličej, kterému vévodil velký nos. Prostě holka jako obrázek. Aby toho nebylo málo, svoji garderobu jsem si tvořila na šicím stroji po babičce. Sama. Omluvou mi budiž, coby ryzí amatérce, že tehdy nebyl trh s oblečením přesycen. Jednou mi spolužačka Ála povídá: "Hele, tady ti kouká nějaká nit, já ti ji utrhnu." Vděčně jsem na ni pohlédla, že mě hlídá, abych nevypadala jako šupák. Zatáhla za nit. Odpadl rukáv.

Tenkrát v dobách, kdy mi bylo náct, byl můj vzhled nebo spíš zjev, velký handicap.

Mě nechtěl nikdo. Obzvlášť ten, kterého bych chtěla já. Jednoho spolužáka jsem tak dlouho pronásledovala vilnými pohledy, až jsem si vysloužila přezdívku "Vosina".

"Hele, vočumovala tu a hledala tě Vosina," slyšela jsem za svými zády. Hezká jsem nebyla, ale blbá taky ne.

A tak jsem nechala věci plynout.

Když si mě našel můj Muž, tvrdila jsem mu, že má pokleslý vkus. Dnes po třiceti letech mu říkám, že jeho vkus je vybraný.

Později, když jsem trochu vyrostla a přestala tuhle pitomost řešit, nějak se to poddalo. Nebyl na to čas, život přinesl jiné priority. Já jsem se se svojí vizáží skamarádila, přijala ji. Smířila se s nosem. Vyběhala zadek.

Dnes vím, že vzhled je úplně to poslední, co v životě potřebuji řešit. Důležitý je vnitřek, ne fasáda.

A kromě toho: "Krása je pomíjivá, ale blbost věčná!"

Na závěr něco pro odlehčení (přítomným blondýnám se omlouvám, hovoří ze mě slepá závist!) :

Jede takhle blondýnka autem a narazí do stromu. Vyleze z auta, obejme strom a povídá: "Strome, stromečku, promiň, promiň, ale já troubila!"

Rozčarování blondýny: "Dnes už nevěřím ničemu, otevřela jsem dveře s nápisem Muži a byl tam jen záchod..."