Moderní závislost

Závislost přichází potichu po špičkách, nezvaná. Jeden si ani nestačí všimnout, že je v pasti. A pak jednoho dne nastane situace, kdy droga dojde. Je zle! Závislák nemůže vydržet...

Na několik dní jsem přišla o hračku. Nešel internet a já se cítila okradená, oklamaná, zcela mimo hru a jestli se okamžitě nedozvím, co se děje tam, bude se mnou amen, tady a teď.

Venku kvete jaro, slunce svítí, ptáci pějí jako o život. Samičky sedí na vejcích, feny hárají, všichni se milují, líbají, nikdo se nehádá, řeka nad jezem se líně převaluje. Mládež vyběhla do parku a sjíždí si na lavičkách své mobilní internety, které dostává od operátora zadara. Tomu se směju, čemu se ale už nesměju, je to, že můj internet je v háji.

Chodím kolem počítače jako mlsný kocour. Zkouším odpojit, připojit, zadat heslo, restartovat. Otevřu, zavřu ledničku. Pustím televizi. Mrknu do lednice. Neschoval se tam? Kolečko zopakuju, za chvíli zase. Světlo v ledničce pořád svítí, po síti data pořád nepřichází. Připadám si tolik neúspěšná.

Nutně se potřebuji podívat na své internetové bankovnictví. A co mail? Co když mi právě přistála ve schránce nějaká důležitá zpráva? Vzato chladnou hlavou, důležitou zprávu jsem nedostala ani nepamatuju. No právě!  To už vůbec nemluvím o facebooku. Tam to určitě žije i bez mé přítomnosti a já kvůli svému chcíplémiu internetu jsem mimo dění. Vůbec nevím, co moji virtuální přátelé, lidi, které jsem nikdy neviděla, dělají. Kdo má co k večeři, kdo se chystá na dovolenou, komu utekl pes, či kdo se rozešel se svým milým. Život je tam a ne tady. Jak se teď dozvím, jaké bude počasí? Co říkají Norové, Medardové, a ostatní serverové? Že bych se snad podívala z okna na oblohu? Ach, jak se to dělá?

Jsem jako feťák, když mu dojde pervitin. Začínám mu rozumět. Okrade, či dokonce zabije starou babičku, aby získal peníze na fet. Nezaslouží si soucit. Já taky ne!

Netrpělivě vyhlížím příchod svého IT mága. Jo, hýčkám si svého počítačového experta doma. Udělám mu večeři a on si s tím určitě poradí. Vždycky všechno opraví, tak aby neopravil ty internety. Předpokládám, že vytáhne z kouzelného klobouku nějakou formuli, zaklínadlo, které internet vrátí do mého počítače.

Jako tuhle, když mi nešla vytisknout jedna stránka z Wordu. Zadám tisk a nic! Volám experta. Otráveně přikvačí. Koukne na mě, mrkne na tiskárnu, podrbe se v rozkroku, tiskárna tiše zabzučí a on mi podává onen dokument. Vrrr, proč to neumím já?

Klaply dveře v chodbě. Letím tam: "Nejde internet," hlásím pěkně zatepla, stejně jako ti bonzáci, co nedostali účtenku. Nevěřícně se na mě podívá, zavrtí hlavou, obrátí oči vzhůru a mlčí. Mlčí! Je mu úplně fuk, že nejdou tyhlety internety. Nechci ho popouzet fejsbůkem, je na to alergickej. Pak procedí srkz zuby: "No a co?"
No a co? Slyšela jsem dobře? Raději vyklídím pole a jdu vyklízet šuplíky. Ať vidí, že nejsem závislá. Ruce se mi klepou. Vyhazuju staré smlouvy, nové smlouvy a dokonce málem vyhodím smlouvu nejnovější. Diví se mi někdo? Ve stavu, ve kterém se necházím, nejsem schopná racionálního uvažování.

V hlavě se mi promíchávají stovky myšlenek, vzniká z toho guláš, který by si k večeři nedal ani Láďa Hruška. Je to nechutné, ale nevím, jak z toho ven. Zrovna, právě teď, bych chtěla něco inteligentního napsat na svou fb zeď, a zrovna nemůžu. 

Drahého vůbec nevzrušuje, že nám momentálně po síti netečou informace. Kouzelná formule zřejmě nezabrala, hlásí, že chyba není na naší straně a tím to pro něj hasne. Klidně si pokuřuje svoji dýmku, a když dokouří, jde posekat zahradu.

A já zatím pořád jen tak sedím, úpěnlivým pohledem hypnotizuju počítač, odolávám puzení a touze spustit ho. Je večer. Tak to tedy zkusím. Internet nejde, jdu spát.

Nejde ani ráno. Dopoledne ani v poledne. Nasedám na kolo a říkám si, že můžu jezdit až do večera. Pak si doma uklidím, vytřídím a možná i seřadím staré fotografie.

Inu, závislost jak se patří.

Následující den zjišťuju, že bez sítě se dá žít. Už nemyslím na to, kdo co napsal, co kdo měl k večeři, či kam letěl kdosi na dovolenou. Zjišťuju, že mi vůbec nechybí pláž kdesi v Thajsku, na které se kdosi právě povaluje. Mám uklizený dům, vytříděné šuplíky, srovnané fotky. Byla jsem s živou kamarádkou na opravdovém kafi a zavolala svým dětem i rodičům.

Večer se internet vrátí zpátky k nám domů. Potichoučku, po špičkách vejde a usadí se na své místo do mého počítače. Dělá jako by se nic nestalo. Jako že si jen tak vyběhnul na procházku.

Přestože se zdálo, že jsem z toho venku, třesoucíma se rukama otevírám facebook. Na první pohled zjistím, že jsem o nic nepřišla. Zrovna tak na mailu není nic důležitého. Zase nic důležitého nepřišlo. Bez informací, které se ke mně nedostaly, jsem žila úplně stejně jako s nimi.

Ano, internet je dobrý sluha, ale špatný pán!

Teď se jenom trochu bojím, abyste si o mně nemysleli, že jsem nějaká blbá fetka. Tak to prr, já s tím můžu kdykoli skončit.