Když parkuje žena

Kromě toho, že jsem žena, jsem i příležitostná řidička. Občas usednu do vozu a vyrazím. Inu, ženská za volantem! Má to ovšem jeden háček. Musím auto pokaždé někam zaparkovat.

Bez problémů je to u nákupního centra. Parkoviště je velké a na všechna parkovací místa se dá zajet popředu, v horším případě pozadu. Není nutné cpát auto do mini mezery mezi dvě za sebou již zaparkovaná vozidla. Když přijedu na takové parkoviště, jsem dostatečně trpělivá. Několikrát ho objedu kolem dokola a hledám místo, kam vjedu popředu, projedu zadním stáním a zastavím na předním. Při odjezdu zařadím jedničku a odjedu, jakoby se nechumelilo. V ideálním případě se jedná o stání co nejblíž vstupu do obchodu. Tato nejlepší parkovací místa jsou, stejně jako ideální muži, obvykle obsazená a tedy mi často nezbývá nic jiného, než buď trpělivě jezdit dokola a vyhlížet, kdo odjíždí nebo zaparkovat poměrně hůř. Daleko od vchodu či dokonce na místě, ze kterého budu nucena nakonec vycouvat. Tedy vyjet pozpátku. Se zařazenou zpátečkou. S upřeným pohledem do zpětného i bočních zrcátek. Nikoli z důvodu, abych si zkontrolovala make-up a namalovala rty, ale abych se dívala, co se děje kolem. Jestli se tam náhodou nevyskytuje jiný vůz, v horším případě sebevrah, který stojí jako tvrdé Y a nehodlá uhnout, když já jedu. Pardon - couvám!

Mohem horší situace nastane, pokud musím své auto vměstnat do mezery mezi dva automobily, stojící za sebou podél silnice. Já vím, muž mě to mnohokrát učil: „Předjedeš na úroveň auta, stojícího vepředu, asi tak metr od něj. Zařadíš zpátečku. Dáš jemně rejd (kdybyste mě zabili, nemůžu si právě vzpomenout jestli pravý nebo levý), ale vím, že potom plný (budu točit volantem, co to dá!). Musíš srovnat kola (Kristepane, jak, když mám v ruce jenom volant???). Zároveň si budeš hlídat vzdálenost vozu za tebou (vysvětlí mi někdo jak mám asi poznat, jak daleko je vůz za mnou, když mezi mnou a tím vozidlem je ještě zadní řada sedadel a kufr mého auta?).”

Je to jednoduché, že. Tato slova mi zní v hlavě v případě, že nemohu do mezery mezi dvě auta vjet popředu. Rozuměj, mezi dvěma auty není místo pro dalších pět vozů.

Tak a teď bych potřebovala nějak dostat předek auta do tý díry. Nejraději bych auto vzala a ten zpropadenej předek tam šoupla... Proč se to tomu mýmu chlapovi vždycky povede?

Mezitím se vytvoří na silnici zácpa, ostatní řidiči čekají, až zaparkuji. Někteří na mě dokonce i troubí, nikoli z důvodu nabídky k sňatku. Hulváti. „Vlez mi na záda!” naštvaně si mrmlám pod fousy a snažím se zachovat ledový klid Angličana. Jako že mě nic takového nevyvede z míry. Přitom se klepu jako ratlík.

Výsledek mého snažení? Kromě toho, že jsem zpocená od hlavy až k patě, mám vystrčený do silnice buď předek nebo zadek vozidla. Vystoupím, znalecky obcházím vůz, z hlavy se mi kouří: "Nabourá to auto někdo, kdo pojede okolo? Nebo je tu místa dost? Mám tu zůstat nebo to zkusím znovu?" Po dalším a dalším pokusu zajet na ono místo, kapituluji. Ač nerada, přiznávám porážku, a odjíždím hledat lepší místo. Cestou si v duchu přeříkávám mantru: "Místečko, místečko..." A věřím, že se nebesa nade mnou smilují a jedno příhodné místečko, kam vjedu pohodlně popředu, mi přichystají.

Ptáte se jak to dopadá? Obvykle to nějak dopadne!

Když vjíždím doma zpět do garáže, spadne mi ze srdce takový balvan, až se Země zatřese.

P.S.: 
Policejní vůz se v úzké uličce téměř srazí s protijedoucím fiátkem. Z auta vylézá blondýna.
„To jste si nevšimla, že je tady jednosměrka?” rozčiluje se policista.
„Všimla,” odpoví blondýna, „ale nevěděla jsem, jestli pro vás nebo pro mě...”