Jsem nemožná matka a jsem na to pyšná!

„Uvolni kotníky!” ozve se za mnou. „A co asi dělám, ” cedím skrz zuby. Nedá pokoj a nedá pokoj...

Jen tak jsme si vyběhli. Já, můj muž, naše dospělá dcera a pubertální pes. Je krásně. Letní podvečer. Manžel udává tempo, my s dcerou běžíme za ním, kolem pobíhá pejsek. Naprostá rodinná idylka. Moje kamarádka Alča tvrdí, že bychom mohli do reklamy. Prý, když je u nás, rozhlíží se, odkud přihopsá králíček Azurit. Ale nic netrvá věčně. Králíček Azurit nepřiskáče a nepřiskáče!   Tady se podívejte, pokud si nepamatujete!

„Podívej, Markét má ty ruce na rozdíl od tebe úplně přirozeně,” slyším za sebou.

„Taky jsi mě to, tati, učil od deseti,” brání mě dcera. (Je jí dvacet pět)

„No tak vidíš, holka má 15 let náskok,” bráním se já.

Běžíme dál. Snažím se mít ruce úplně přirozeně. Mám pocit, jako by mi byly dodatečně přišité a přirozeněji je mít už nemůžu. Dívám se střídavě na ni, na něj a na své ruce. Zrcadlo nemám, abych si stav svých rukou zkontrolovala.

„Hele, jak ta Markétka běží lehce!”

„Hmm...” „No a co, je jí o 26 let míň a o nějaký kilo je lehčí než já...,” pomyslím si...

Jsem v rozporu. Mám být pyšná, že je holka šikovná nebo zuřit, jak jsem nemožná já. Vyberu si první variantu a dmu se pýchou. A pýcha předchází pád!

Zakopnu. „Jó, to by se asi dcerce nestalo!"

„Dávej přece pozor!”

„Děkuji za radu,” odpovídám ironicky. „Asi jsem zakopla schválně...jestli řekne ještě slovo, poteče tady krev!!"

„Už dlouho nebyla zmínka o uvolněných kotnících... že bych to dělala dobře?"

„No tak, dávej si pozor na kotníky.”

„Nech mě už bejt!” „Vždyť to přece vždycky chceš, abych tě upozorňoval na chyby,” hájí se. „Ano, máš pravdu, miláčku,” odpovídám se skřípajícími zuby a s pokřiveným úsměvem na rtech.

„Že by mě třeba někdy pochválil, to ho asi nenapadne...”

Blížíme se k domovu. Už jen pár kroků... Plácáme se do dlaní jako vítězové a jsme šťastní. Endorfiny stříkají do všech stran, pejsek kolem nás skáče. (Chybí už jen ten králíček Azurit!)

Po osprchování si sedneme na terasu, nalijeme vínko. Povídáme si až do noci a užíváme letního večera. 

Jsem moc ráda, že tuhle běžeckou partu mám.

Něco dalšího o běhání s manželem můžet číst: ZDE