Do roka a do dne.... nahoru a dolů...

Po roce jsem se vrátila na místo činu. Na trať, kde jsem běžela svůj první půlmaraton. A odehrála hlavní roli ve filmu s názvem "Do roka a do dne, nahoru a dolů aneb Ústecký půlmaraton". Scénář tohoto filmu zdál se být na první pohled hodně podobný tomu loňskému.

Dorazili jsme den předem, stejně jako loni. Vyzvedli si čísla v Expu, zašli na večeři a užívali si klidný večer. Spali na stejném místě. Vzhledem k tomu, že start byl až ve 13 hodin, prožívali jsme dopoledne v naprosté pohodě. Snídaně, dvě kafíčka, pomalu si připravit oblečení, číslo, sportovní výživu na trať. Před jedenáctou se vydali nasávat předzávodní atmosféru. Právě startovali handbiky, což mě dost dostalo. Měla jsem husí kůži a slzy v očích, když jsem si představila, co tihle lidé dokáží. Zašli jsme do kostela. A pak se už rozhlíželi, jestli nepotkáme nějaké známé. A hle. Jíťa, Víťa, Vláďa, Péťa, Simča a další jejich známí, nyní už i naši známí. Díky tomu čas do startu ubíhal bez předstartovní nervozity. V poklidu jsme si uložili věci do šatny. Vystáli jen malinkou frontu na toaletu. Já rovnou dvakrát. A už se čas nachýlil. Přešli jsme ke startovním koridorům. Libovali si, že se Norové sekli v předpovědi a vypadá to, že nebude lejt. Ještě jsme se potkaly s Míšou a zavzpomínaly, jak jsme se tu před rokem klepaly, obě na startu svého prvního půlmaratonu.

Hlavní dějství začíná. Do uší burácí první tóny Smetanovy Vltavy, hrnou se mi slzy do očí. Naskakuje husí kůže. Ta hudba je krásně nahlas a není to smyčka, ale pokračuje dál a dál a je slyšet... snad až do Drážďan.

„Konečně, konečně to slyším,″ raduju se jako malé děcko. Rozběh je tímto ovlivněn a také tím, co jsem si slíbila TADY.

PARÁDA.

Vybíhám, běžci mě předbíhají. Nenechávám se vyvést z míry: „Chleba se láme na patnáctým!″

Přestože jsem letos zaběhla půlmaraton v Praze i Poutní maraton v Chebu, mám z té vzdálenosti strach. Dvacet jedna kilometrů je sakra dálka. Cítím k půlmaratonské trati respekt. Vím, že na této trase budu určitě hodně přes dvě hodiny. Tak dlouho trvá málokterý film. A přitom budu pořád na nohou. Uvidím, v jakém filmu dnes budu hrát hlavní roli. Jestli to bude trhák nebo propadák. Ale zatím nic nenasvědčuje  tomu, že by tento můj film hned od začátku nudil.

Jak si tak přemýšlím, zjišťuji, že jsem už na šestém kilometru.

Uběhla jsem delší vzdálenost než loni, když mě předbíhají černoši. „Buď jsou rychlejší oni nebo já,″ říkám si se sobě vlastní nadsázkou. Běží neskutečně. Jako by byli z jiného světa. Je mi líto toho čtvtého vzadu: „Ten už asi nedostane žádné peníze...″

Desítku mám rychlejší než v Praze při WRP. Film šlape jako hodinky a blíží se do své poloviny.

Dobíhám na dvanáctý kilometr. Místo, kde se mi loni zkroutily prsty u nohou a já už v křeči střídavě běžela a šla až do konce. Dneska nic. Mám takovou radost, pusa se rozevírá od ucha k uchu. Směju se na okolí. Mávám na každého, koho potkám. Řehtám se naplno. Tři kilometry uběhnu, aniž bych měla pocit, že běžím. Spoustu lidí předběhnu. Tenhle úsek, to byl trhák. Vypadá to, že film bude mít happy end.

Ale člověk nemá předjímat a nemá mít očekávání...

Na 17. mě předbíhá vodička na 2:30. Pořád jsem věděla, že ji mám za sebou, ale když mě dohnala, jako když do mě střelí. Ohromná krize. Doufala jsem, že ji neuvidím a ona je najednou tady! Ten krásnej růžovej svět tmavne, ztrácí barvy. Film se obrací a hlavní hrdinka ztrácí vše. Ztrácí naději na (podle sebe) dobrý čas. Nechce se jí už běžet, je otrávená, naštvaná. Nejradši by si sedla na chodník a odpočívala. Váhá nad tím, co udělá. Vzdá to? Nebo poběží dál? Film začíná být napínavý.

Ale pak se postaví osudu: „Součková, vzpamatuj se! Jsi tu dobrovolně! O nic nejde. Koukej si to užít, když už jsi zaplatila startovné!″ Začíná si vzpomínat na slova jiných běžců: „Když už nemůžeš, můžeš ještě jednou tolik. Bolest je ve tvé hlavě. To dáš! Nikdy se nevzdávej! Máš na to!″ Přitom stále běží. Dělá pózy na fotografy: „Když už nic, tak ať mám alespoň hezký fotky.″ Ejhle: kilometrovník ukazuje 18. Už jen tři? To není daleko. Film se pomalu chýlí ke konci. Že by ještě diváky čekal happy end?

Diváci pořád fandí. U jedné hospůdky jsou všichni venku a používají poklice jako činely. Zase už na ně mává. Plácá si s dobrovolníky, diváky, dětmi i dospělými. A běží a běží. Pomalu, ale jistě. Kilometr do cíle. 500, 400, 300 metrů... je v cílové rovince. Zvedá ruce nad hlavu, jako by byla první. Probíhá cílem... tady už na ni čeká Carlo Capalbo. Plácají si dlaní gestem vítězů.

„To je úžasný, stojí tu tak dlouho. Váží si každého závodníka, který proběhne cílem,″ běží mi hlavou.

Odebírají mi čip, dostávám termofólii. Igelitku s pitím, syrovátkový nápoj: „Ten mi dejte, prosím, sem do tašky, díky, (úsměv).″

Trochu se mi podlomí nohy, taška je těžká jako páteční nákup v dobách totalitních.

V Ústí vládla výborná atmosféra. Dobrovolníci měli úsměv a občerstvení pro každého. I pro nás, kteří jsme závodní pole uzavírali. Pro nás běžce, kteří neběhají na čas, ale na zážitky. A zážitek to byl opravdu pěkný a přesto silný. Organizace výborná. Lidi kolem trati na jedničku.

Nakonec film skončil dobře. Byl to dobrý film, žádný propadák. Nepostrádal napětí ani humor. Byly v něm vzestupy i pády. V okamžiku, kdy se divákovi mohlo zdát, že hlavní hrdinka je na úplném dně, se zvedla a pokračovala dál. A vydržela až do úplného konce se vztyčenou hlavou. V tomto filmu se nenechala pokořit i když se to tak mohlo chvíli jevit. Přesto byl tento film o pár minut kratší než loňský.