400metrů + 60minut... kolik je to kilometrů?

Tuhle rovnici o jedné neznámé jsem řešila ve čtvrtek. A jsem přesvědčená, že jsem ji vyřešila správně. Spojení jeden ovál o délce 400 metrů a 60 minut dalo dohromady docela slušný počet kilometrů. U někoho víc, u někoho míň...  

S výstřelem startovní pistole vystřelí pole závodníků, jako by jim šlo o život. Jsem už zkušená závodní harcovnice, takže se nedám strhnout! Mám své tempo, své limity a těch si jsem vědoma. A neuštvu se přece hned na začátku, když tu budu kroužit dokola ještě 59 a půl minuty... Běží se mi dobře. Na tartan a ovál chodím jen když je náledí. Vždycky je to pro mě taková pakárna. Běhat dokola. Přijde mi to podobné, jako když si pes dokolečka honí svůj ocas.

Vím, že poběžím opatrně. Původně jsem na tuto akci jít ani nechtěla. Před týdnem jsme byli na běžeckém soustředění s Milošem Škorpilem. Tam jsem během jednoho dne naběhala svoji týdenní kilometráž a v tomto duchu se nesly i následující dny. Domů jsem se vrátila celkem zdecimovaná. Bolely mě svaly, o kterých jsem ani náznakem nevěděla, že mám. A také ty, se kterými se už známe dlouho.

V pondělí jsem stoprocentně prohlásila, že hodinovku nejdu!

V úterý jsem si vyklusala 5 kilometrů a začala o hodinovce uvažovat.

Ve středu jsem byla rozhodnutá - zúčastnit se!

Posléze jsem při pohledu do diáře zjistila, že mám pracovní schůzku. Se smutkem jsem se z hodinovkou rozloučila.

Ve čtvtrtek ráno jsem si vyběhla na svou tréninkovou trasu čítající 6km. V půl čtvrté odpoledne mi volá klientka, omlouvá se, že nemůže přijít a domlouváme si jiný termín.

Co teď?

Půjdu  - nepůjdu?

"Za týden běžím desítku We Run Prague... no nic, pojmu to jako trénink na pohodu," zní moje konečné rozhodnutí dvě hodiny před startem.

Tohle se mi promítá v hlavě, zatímco kroužíme kolem dokola. Neustále mě někdo předbíhá. Mám trochu pocit, že těm vlčákům překážím. Nikdo ale nic neříká, tak to asi zvládají v pohodě. "A hele, ten už je tu zas a tihle tři taky," říkám si vždycky když mě předběhnou známé tváře, vlastně zadky... Abych měla nějakou zábavu, prohlížím si ta pánská pozadí. A v duchu hodnotím a boduji. Je to zajímavá podívaná. A pak taky sleduji  frekvenci kroku rychlých běžců a snažím se srovnávat s nimi svůj. Dělám malé krůčky, abych se moc neunavila. Mým cílem je běžet hodinu v poklidu. Na pohodu. "No jo, zase se v tobě neprobudil závodní duch, ach jo..."  Vždy, když běžím kolem přihlížejících, usmívám se na ně, zdravím nově příchozí, no prostě si tenhle závod užívám. Nemůžu zabloudit, nevyvedou mě z míry nepředvídatelné kopce, přestože jsem si dopředu nenastudovala trať ani neobdržela mapu. Nemusím vyhlížet šipky a bát se, abych nějakou neminula v nepřehledné zatáčce.

Čas mi kupodivu rychle utíká. "To je fofr, zbývá 10 minut."  "Už jen pět." Pro ostatní impuls k finiši. Nikoli pro mě. Nebudu se přece v závěru válet v křečích na dráze, eventuelně zvracet. Výstřel. Konec! Zastavím a směju se. POHODA.

Tak tenhle běh jsem si doopravdy užila. Někdo mi říká: „To bylo strašný, co.″ „Nééé, proč?″ divím se.

Malý záblesk zklamání pociťuji při obdržení diplomu, kde je uvedena vzdálenost, kterou jsem uběhla. "Jo holka, kdybys chtěla naběhat víc, musela by ses trochu kousnout a ne se jen usmívat kolem sebe a téměř se nezadýchat!"

"A tuhle možnost máš  příští týden na WRP v Praze. Tak si dopředu rozmysli, co vlastně chceš!"

Vzápětí jsem si uvědomila, že mám své tempo a tím vydržím běžet  jakoukoli vzdálenost. Tímto tempem jsem běžela desítku, půlmaraton i celý maraton.

Bonusem čtvrtečního podvečera je zápis slušné číslovky do tréninkového deníčku plus dvoufázový trénink!