„Znala jsem jednoho…a on to byl estébák,“

pravila blondýna zrzce. Seděly spolu v kavárně Café Louvre a probíraly život. Probíraly chlapy, jak jinak. 

„No jo, on byl zajímavej, moc toho nenamluvil, štíhlej, sympaťák. Potkali jsme se tak nějak…náhodou, bych řekla. Vlastně jsme o sobě nic moc nevěděli, ale když jsem se mu tehdy v noci opřela o hruď, cítila jsem, že mu srdce bije jako o život a mně teda taky.“

Blondýna  i zrzka ucucly víno a obě se zamyšleně dívaly z okna kavárny. Pršelo stejně jako tehdy v noci.

 „Ta noc byla naprosto skvělá,“ vzdychla blondýna, „ on byl fakt báječněj, bylo to jako zázrak, když si to tak vezmu. Byla jsem tehdy tak trochu na dně a najednou se přichomejtne takovej senzační milenec…“

Blondýna se trochu zadýchala při vzpomínce na tu báječnou noc.

  „A když jsme se pak viděli příště, měl bohužel povídavou náladu, a to byla chyba. Vyklopil na mě svůj životní příběh a mně se tak trochu zvedl žaludek. Představ si, že on byl před revolucí vysoký zvíře na vnitru! Mladej ambiciózní estébák! Po revoluci se mu de facto zhroutil svět. Z někoho byl najednou nikdo. No a jak mi to tak vykládal, vůbec si nevšiml, že jsem trochu ztuhla a že mi to teda rozhodně neimponuje. On se prostě domníval, že když nám to spolu tak pěkně jde v posteli, že jsem na stejné vlně tak nějak…všeobecně.

Když mi pak další půlhodinu líčil, jakej je chudák, že mu všichni hází klacky pod nohy, že musí řídit jen autobus a ne celou zeměkouli, tak jsem přerušila ten jeho monolog a zeptala se ho, co by dělal, kdyby nebyla revoluce a kdyby to bylo jako dřív. No a on se na mě překvapeně kouknul a řekl, že by byl  dnes hodně velký zvíře na vnitru.“

  „To je vůl,“ podotkla zrzka.

  „Tak jsem mu na to řekla,“ pokračovala ta blond, „že kdyby to bylo bez revoluce a bylo by to jako dřív, tak bych si o něj neopřela ani kolo. A představ si, on to vůbec nemohl pochopit! Tak jsem mu vysvětlila, že jsme tehdy byli každý na jiným břehu. No a pak jsem zhodnotila celou situaci a doporučila jsem sobě i jemu, abychom se pro příště nebavili o minulosti ani o politice, protože bych ztratila ten správnej sexuální apetýt. A vlastně bylo dobře, že mi to řekl, protože jsem se nezamilovala. Do estébáka teda ne.“

  „Dobře jsi mu to řekla,“ kývla zrzka.

  „Jo. Taky mi svěřil, že píše paměti, v kterých celýmu světu objasní, jak to bylo. Jenže se to ten svět nedozví.“

  „Jak to?“ otázala se zrzka.

  „Umřel.“

Blondýna i zrzka cucaly víno a zamyšleně se koukaly z okna kavárny. Pršelo jako tehdy v tu noc, kdy se nemluvilo, ale milovalo.