Za to, že nepřišlo jaro, můžu já!

Ano, vážení a milí, je to tak. To, čeho jsem se obávala, nastalo. Nepřišlo jaro a já jsem tomu na vině. Už dlouho ve mně klíčilo podezření, že se mnou není něco v pořádku. Leč posuďte sami.

Před měsícem jsem v záchvatu pořádkumilovnosti a taky pod vlivem sluníčka, nesměle vykukujícího skrze mraky a mimořádně teplého března posbírala zimní boty a spořádaně je naskládala do krabic. Ty jsem pracně uložila na různá místa, kde bylo momentálně volno. No a co se nestalo? Sluníčko se schovalo a jaro se nedostavilo. Začala zase zima, a to se vším všudy včetně vichřic a sněhových závějí. Ach jo. Je to tak. Vloni a předloni jsem takový uklízecí záchvat neměla a zimní boty se v předsíni vyskytovaly ještě po velikonocích. No a jak si jistě vzpomenete, zima vloni a předloni prakticky nebyla. Byl pořád podzim, pak asi tak tři dny jaro a pak hned léto. Když jsme se kdysi rozhodli na našem baráčku vyměnit střechu, zvolili jsme duben. Podle dlouhodobé předpovědi měl být zvolený měsíc prakticky beze srážek, na rozdíl od měsíců před i po. Jistě už tušíte, jak to dopadlo. V momentě sundání staré krytiny se strhla série průtrží mračen a ta trvala přesně po dobu, co byl náš nebohý baráček bez krytiny. Pak zbytek roku ani nekáplo.

Pokaždé, když usoudím, že mráz už nepřijde, a že je tudíž načase ostříhat naši malou kníračku Besinku, tak pokaždé nastanou mrazy a ty trvají, dokud nebohá Besinka zase trochu neobroste. Kdysi jsme jeli na začátku října na Rhodos. Všichni, včetně internetu, tvrdili, že je to nejkrásnější čas na Rhodosu. No. Sotva jsme se rozkoukali, ledva nožky v moři smočili, nastal konec světa. Odpoledne všude kvetly ibišky, ráno byly všechny zmrzlé. Nekecám. Přišla strašlivá bouře a ta zlikvidovala nejen ibišky, ale i slunečníky na pláži a lehátka visela na těch zmrzlých ibišcích. A kdo myslíte, že ten úžasný termín dovolené vybral? Já. Místní nám říkali, že takhle u nich vypadá zima a že přišla nezvykle brzo. Rok na to jsme pro jistotu jeli na Korfu hned na přelomu srpna a září. Tak studený vítr tam prý nefoukal padesát let a moře mělo devatenáct stupňů jako na Baltu. Nekecám. Manžel měl s sebou digitální teploměr a tím mi neustále šermoval před nosem, protože, hádejte, kdo zvolil termín dovolené?

Mám ovšem důvod předpokládat, že za nepřízeň osudu a rozmary počasí nemůžu jen já. Jeden nejmenovaný rosnička je známý tím, že pokaždé, když jede on na dovolenou, leje jako z konve. Před pár lety nám vítězoslavně oznámil, že si to posichroval. Žádná Šumava, žádný Mácháč, ale Egypt! Tam že zaručeně pršet nebude... No, nepršelo, jen tam chudák chytil hned druhý den příušnice a strávil celou slunečnou dovolenou v šeru pokoje s obkladem na uších. No a jelikož usoudil, že dvakrát do stejné řeky nemůžeš vstoupit a že už jednou příušnice prodělal, jel do Egypta znovu, tentokrát na svatební cestu. Že se konečně podívá na ty pyramidy. Jenže co čert nechtěl, dostavil se průjem. Jeho novomanželka byla z celého zájezdu jediná, kterou to hned první den neskolilo, naopak si stěžovala, že nebyla tři dny na záchodě. Náš milý rosnička se rozhodl pro radikální léčbu a naordinoval té chudince projímadlo. Od té doby trávili na záchodě dovolenou oba, jen novomanželka byla navíc oprávněně namíchnutá. Pyramidy zase neviděli...

Tak to vidíte, milí moji čtenáři. Nejsem v tom sama. Hned, jak milého rosničku potkám, zeptám se ho, jestli si taky uklidil zimní boty. Jo a taky vyzvím, kdy pojede na dovolenou. V lednu se nechal slyšet, že asi zase do toho Egypta, protože příušnice už měl a prý je člověk po prodělání egyptského průjmu na něj imunní. Rosnička je vytrvalý a to se mi na něm líbí.

Tímto se všem milovníkům jara omlouvám a jdu vyhrabat ty zatracené zimní boty.