Z deníku krasavice lázeňské

Nastal čas. Nastal čas státi se lázeňskou stálicí. Jednak moje zádíčka a vůbec celková sešlost tomu nasvědčují, jednak mám hodnou paní doktorku,

 jež správně usoudila, že jinak to se mnou nepůjde, než že mě v lázních naučí řádnému cvičení a starání se o nebohou moji kostru, nesoucí na sobě tíhu celého světa.

K nedělnímu obědu den před odjezdem jsme měli zvěřinu – kuchařský majstrštyk pana Zajíce.

  „Mně to připadá, jako bych tě vypravoval do koncentráku,“ podotkl, když mi po obědě balil do tašky jablka. Manžel je milovníkem filmu Smrt krásných srnců.

  „Kdyby na tebe zkoušeli ten lacinej trik, že se musíš vysprchovat, tak jim řekni, že ses sprchovala doma!“

Do lázní jsme vyrazili já, manžel, fenka Besinka, kufr, taška a notebook v pondělí ráno. Nejeli jsme daleko – vybrala jsem si ozdravný pobyt nejblíž od našeho baráčku – Mšené Lázně. Slabou půlhodinku nám ta cesta trvala. Ráno bylo krásné, ukázkový podzimní den v plné parádě. Mšené známe dobře, jsou častým cílem našich výletů, neb příroda je tu laskavá, lázeňské domy roztomilé a vůkol panuje poklid, typický pro malé lázně.

Zatímco manžel čekal s Besinkou v parku, vyřídila jsem si příjem. Dostalo se mi vlídného přijetí a klíčů od mého budoucího domova. Pokoj v lázeňském domě Blaník je moc pěkný, okna vedou do lesa a hlavně jsem v něm sama. Manžel mi přispěl nemalým obnosem na jednolůžkový pokoj, za což mu opravdu moc děkuju!

Vstupní lékařská prohlídka se kapánek protáhla. Musela jsem čekat, ale od toho pobyty lázeňské jsou, že se nikam nespěchá. Pan doktor byl milý, příjemný, ale v momentě, kdy mi začal přečítat, co všechno s mou nebohou kostřičkou mám, zatočila se mi hlava. Do té doby jsem netušila, kolik že chorob může být a kolik jich já mám! V latině to zní impozantně! No, jestli jsem do té doby měla pochyby, zda si pobyt, zcela hrazený pojišťovnou, zasloužím, pan doktor rázem ty pochyby rozptýlil.

Abychom neztráceli čas, navrhl mi procedury, a to hned. Hned po obědě jsem se měla odebrat k první.

Zatímco jsem se povalovala v bylinkové lázni, manžel prostudoval můj procedurový harmonogram. Pětašedesát procedur napočítal! Považte! A všechno hradí pojišťovna, které tímto děkuju. Není nad to, když si pomyslíte, že všechno to starání o vás je navíc placeno někým jiným.

  „Plyn! Vidíš, já to říkal! Bacha na to!“ manžel mi ukazoval v rozpisu. Prst měl zabodnutý do „plynových injekcí“. I mně se teda tahle procedura zdála podezřelá…

Co se stravy týká, tak ta je tady skvělá. Obávám se, že nezhubnu…veškeré pokrmy podávají se v proslulé Dvoraně, a už samotný prostor je tak inspirativní a pohledný, že tam prostě jednomu chutnat musí. Když je navíc i obsluhující personál příjemný, tak se stává třikrát denně Dvorana místem velmi žádoucím a tělu i duchu prospěšným.

Po odpolední procházce okolní přírodou jsem zamávala manželovi a Besince a zůstala jsem sama. Sama uprostřed malých roztomilých lázní.