Z deníku krasavice lázeňské – Kamarádi z lázní

Do lázní se sjíždí hromada klientů, krasavic i šviháků, z nichž se můžou vyloupnout posléze bezva kamarádi. I mně se poštěstilo pár jich poznat. Měla jsem kliku.

Můj první lázeňský týden byl týdnem poznávání. Seznamovala jsem se s provozem lázní, s procedurami, zkoumala jsem okolí, pozorovala lidi. Celkem rychle jsem poznala, že v lázních jsou dva druhy klientů. Křížkaři – k těm jsem patřila i já, a wellnessáci.

Křížkaři jsou ti, kteří to mají placené pojišťovnou, a kteří jsou v lázních tři nebo čtyři týdny. Wellnessáci to mají různě dlouhé. Někdo si do lázní odskočí na pár dnů, někdo třeba na týden. Můžou si vybrat z různých balíčků procedurových a mají jich na výběr hodně, jeden lepší než druhý. My křížkaři to máme napsané od pana doktora.

Pochopila jsem, že hledat kamarády mezi wellnessáky je kontraproduktivní. Než byste stačili probrat choroby, už by jeli domů. Je třeba hledat mezi stálicemi, a to taky není jednoduché. Křížkařů je podstatně méně, a než odhalíte, kteří to vlastně jsou, týden uteče jako voda. Jak jsem se tak rozhlížela, zjistila jsem, že mezi dámami spřízněnou duši nenaleznu. Ne že bych byla tak náročná, ale poslouchat donekonečna o nemocech, porodech, vnoučatech a nevydařených vztazích mě nebralo. No…mezi chlapama se tedy taky nevyskytovalo moc potencionálních kamarádů. Až na dva.

Ivan a Pepa. Zjistila jsem, že s nimi bude asi legrace, jak jsem tak občas zaslechla cestou po lázních jejich debaty, a měla jsem pravdu.

Pepa měří dva metry, je podle pana doktora na hranici podvýživy, má řadu dětí, vnoučat a jedno pravnouče, a je to světoběžník. Jeho historky jsou sotva uvěřitelné, ale vypadá to, že se mu fakt všechny přihodily. V každém případě s Pepou rozhodně není nuda. Mě zaujal hned zpočátku – byl totiž oním majitelem růžových plavek a v bazénu hned radostně hlásil, že v lázních není na rozdíl od ostatních se zádama, ale s rakovinou. Tato kombinace - plavky/choroba - mě zaujala. Na rozdíl od ostatních v bazénu jsem neztuhla, ale stejně radostně jsem hlásila, že i já jsem na tom podobně, leč momentálně v lázních léčím zádíčka.

V bazénu jsem taky hned zpočátku narazila i na druhého kamaráda Ivana. Ivan je cyklista, a tím je řečeno všechno. Přestože byl v lázních kvůli komplikované zlomenině nohy po pádu – jak jinak – z kola, kolo pro něj bylo vším i při pobytu lázeňském. První týden byla s Ivanem v lázních manželka, ale od druhého týdne byl opuštěný a smutný, a nám s Pepou ho bylo líto. Od toho druhého týdne jsem u stolu v jídelně i restauraci seděla se dvěma kamarády. Lázeňský pobyt získal vyšší level. Oba dva, Pepa i Ivan, jsou vtipní a hlavně chytří, a jejich příběhy by stály za zpracování, ovšem to by mi museli dát svolení. V každém případě můžu potvrdit, že nejen procedury, ale i smích jsou léčivé. Dlouho jsem se tak nezasmála, jako při poslouchání historek světoběžníka Pepy a cyklisty Ivana.

Jedinou chybou mých kamarádů bylo, že se nestali vhodnými partnery pro turistické vycházky po okolí. Ivan prakticky neslezl z kola a ujet mezi jídlem a procedurami padesát šedesát kilometrů pro něj nebyl problém. Pepa zase není žádný chodec; po celou dobu pobytu vyrážel kolem rybníčku lázeňského a teprve třetí týden pobytu objevil, kde je vlastně areál bývalého koupaliště, nacházejícího se asi sto metrů od posledního pavilonu.

Naštěstí za mnou jezdil poctivě můj manžel s Besinkou, a to jsou chodci podle mého gusta.

Pepa i Ivan neholdují tanci, ale to mi taky nevadilo. Lepší vtipní kamarádi, co netančí, než nudní tancechtiví patroni.

Abych to shrnula: je důležité vybrat si nejen ty správné lázně, ale taky v nich potkat někoho, kdo vás umí rozesmát, přestože mu občas není nejlíp. Doufám, že i jim bylo v mé společnosti bezva.

Pepo a Ivane, bylo mi ctí vás poznat. Děkuju.