Už nelítám. Ani ve snu. Mám těžkej zadek…

Dokud ve snu lítáme, jsme mladí. Aspoň to tvrdí američtí vědci a myslím si to i já. Těmi americkými vědci si nejsem tak docela jistá...

ale určitě jsem to někde četla, a jelikož čtu jen samý kvalitní tisk, žádný bulvár, je to bezpochyby pravda.

Když jsem byla malá, moje o sedm let starší sestra Lenka měla divoké sny. Tak divoké, že jsem se já, chudinka, kolikrát vůbec nevyspala. Lenku pořád někdo honil, mlela sebou a mlela i pantem, často skončila na zemi a občas byla náměsíčná.

I mě ve snu často někdo pronásledoval, ale já jsem se vždycky odrazila a frrr – už jsem letěla. A to byly ty nejkrásnější sny; lítat si nad krajinou a dělat dlouhej nos na nepřítele, co se dole na zemi marně snažil mě chytit.

Pokaždé než jsem se vznesla, tak jsem utíkala, co mi nohy stačily a vždycky jsem natrefila na nějaké dveře. S úlevou jsem je za sebou zabouchla a jako z udělání byl vždycky v zámku klíč. Honem jsem zamkla a pak jen tak cvičně zkusila kliku. A pokaždé se ty zatracený dveře otevřely. Prostě jsem mohla zamykat, jak jsem chtěla, ale nikdy se mi to nepovedlo. No tak mi nezbylo než uletět. Jak už jsem byla ve vzduchu, bylo vyhráno. Nevěřili byste, kam jsem se všude dostala! Po celým světě jsem lítala!

Tak nějak jsem si zvykla, že se dokážu zachránit, že prostě není problém se odrazit a letět. No jo, jenže čas taky letí a já najednou zjistila, že se od země nemůžu odlepit, přestože nepřítel mi funí na záda, a zámek ode dveří jako vždycky nefunguje. Já vůbec nechápu, proč tu kliku musím vždycky vyzkoušet. Kdybych ji nezkoušela, třeba by ty dveře zůstaly zamčený a bylo by vyhráno. Takhle musím utíkat a i v tom snu cítím ty kila navíc. Není to let ani běh, je to takové klopýtání a já se budím celá zchvácená.

Ještěže se mi občas zdají i sny jiné; ty s lehkým erotickým nádechem mám nejradši.  A taky sny legrační a dobrodružně cestovatelské, takže se mám na co v noci těšit.

Ale po tom lítání se mi stýská... stejně jako po mládí…