Trudný konec lázeňské krasavice

Ano, vážení přátelé; všechno má svůj konec, a tak není divu, že rajské lázeňské dny skončily a je veta po krasavici. Trochu jí holce přistřihneme křídla a šup zpátky do normálního života!

No jo…kdybych byla pověrčivá, nevystrčím nos zpod peřiny. Osud mi dal dostatečně najevo, že něco podivného děje se vůkol, a že bych si měla dát bacha. Posuďte sami:

Tři dny před koncem zaslouženého lázeňského pobytu mi spadly z ruky hodinky. Jen tak se sesunuly a šup na dlaždice. No jo. Rozbily se. Já, která si připadám bez hodinek jako bez ruky, jsem musela vydržet poslední krásné chvíle lázeňské bez kontroly času. Měla jsem co dělat, abych zvládla chodit včas na procedury, na jídlo, do kavárny…bez hodinek jsem byla celá nesvá.

Poslední den – to bylo pondělí – jsem očekávala příjezd manželův, aby mě odvezl zpět do všedního života běhu. Čekám, kdy mi zavolá, že dorazil. A on se pojednou zjevil přede mnou! Divil se, proč mu neberu mobil, proč jsem nedostupná. Ano, vážení přátelé, tušíte správně; v posledních minutách pobytu v lázních mi začal zlobit mobil…

Po příjezdu do lůna rodiny jsem si vzpomněla na poslední poznámku pana doktora: pár dnů si dopřejte klidový režim…

Panu doktorovi se to doporučuje…měl to říct panu Zajícovi, a ne mně.

Po vybalení, vyprání, vyluxování, vytření podlah, umytí záchodu a koupelny, uvaření polívky a průběžném krmení koček a psa jsem se večer odpotácela do postele. Abych se ráno vůbec probudila, hotovila jsem se nařídit svůj starý mobil, jenž mi slouží jako spolehlivý budík. No a zjistila jsem, že mobil se nesmířil s třítýdenním odstavením od svých povinností a odebral se do věčných lovišť. Už tušíte, jak to dopadlo. Za celá dlouhá léta své pracovní kariéry jsem poprvé zaspala. Když jsem se trochu vzpamatovala, napadlo mě zkontrolovat svou váhu tělesnou. I vytáhnu svou digitální váhu, stoupnu na ni, a – nic…i váha se rozhodla, že odejde do věčných lovišť…

Když jsem se konečně dostala do práce, chtěla jsem si uvařit kafe, abych to všechno snáz přežila. Zapnu konvici – a nic. Ano. Chápete to? Já ne…

Dnes už mám nové hodinky – děkuji manželovi, nový budík – taktéž děkuji manželovi, v mobilu vyměněnou sim kartu – děkuji mladíkovi v servisu na Václaváku, a zítra si vyfasuju novou konvici. Ještě musím koupit baterii do váhy, ale to nespěchá. Pokud vím, v lázních nikdy nikdo nezhubl.

Ještě musím paní doktorce dodat zprávu z lázní a žlutý lístek. To víte; blondýna. Zapomněla jsem odevzdat v lázních rozpis procedur a vyzvednout si závěrečnou zprávu. No a vzhledem k zlobivému mobilu se mi sestřička z lázeňské ordinace nedovolala…

Takže tak. Ještěže nejsem pověrčivá, protože do lázní určitě zase pojedu! Tedy pokud paní doktorka a pojišťovna usoudí, že jsou mi ku prospěchu. Jenom nevím, jak se bude tvářit můj manžel. Toho ty lázně přišly na pěkný peníze, čímž mu ještě jednou moc děkuju a slibuju, že už nic nebudu chtít k vánocům letošním, ani příštím.

No…pokud bych pod stromečkem našla nějaký pěkný parfém, tak bych se nezlobila. To víte, v lázních musím vonět!